Bůh na naše modlitby odpověděl jinak, než bychom chtěli...
V květnu loňského roku se nám narodila dcera Sofie. Po nějaké době jsme si všimli, že málo hýbe nohama a rukama. Lenka to zmínila na prohlídce a tam ji poslali na vyšetření na neurologii. Tam nám doktorka domluvila další vyšetření na neurologické klinice v Brně. Nikdo nám nic moc neřekl kromě toho, že Sofie má nízké svalové napětí, což může být příznak mnoha problémů. Některé z nich jsou naprosto neškodné a některé jsou velice vážné. Modlili jsme se za dceřino uzdravení a prosili jsme o modlitby i křesťany ve svém okolí...
Po měsíci jsme dostali výsledky genetických testů. Ty Sofii potvrdily spinální svalovou atrofii, což je velmi vzácná, nevyléčitelná vrozená nemoc, při níž dochází k postupnému ubývání svalstva, a tedy schopnosti se pohybovat. Nemocní také mívají potíže s polykáním, později i s dýcháním. Jednou z vážných a častých komplikací je dechová nedostatečnost, která se může stát i příčinou smrti.
Když jsme se o Sofiině diagnóze dozvěděli, museli jsme se rozhodnout, jakou formu léčby zvolíme. Ve své podstatě byly dvě možnosti. Snažit se udržet život za každou cenu, nebo nechat věcem přirozený průběh. Věděli jsme, že nechceme, aby naše dcera v tomto světě trpěla, a že máme naději v Kristu. A proto jsme mohli udělat těžké rozhodnutí a nechat věcem přirozený průběh s tím, že jsme znali rizika, která to nese. 29. listopadu 2015 v našem sboru končilo 40 dní postu a modliteb, také za Sofii. V poslední den Bůh na modlitby odpověděl jinak, než bychom chtěli, a vzal si Sofii k sobě.
Sofie nám přinesla do života mnoho radosti. Díky její vážné diagnóze jsme si možná vážili chvil strávených s ní mnohem víc, než by tomu bylo normálně. Samozřejmě přinesla také mnoho probdělých nocí a málo spánku, ale to už k té radosti patří. Nikdy nezapomeneme na její úsměv, dětské povídání a údiv z každé nové maličkosti.
Přinesla také mnohem hlubší porozumění, co znamená věřit Bohu. V situaci, jako je tato, se mnoho lidí ptá „proč“: Proč já? Proč tohle? Myslím, že to je špatná otázka – už jenom proto, že na ni neexistuje konkrétní odpověď. Odpověď není, že nás tím Bůh chce něco naučit. Věřím, že nás Bůh naučil mnoho věcí, ale to nebyl důvod. Myslím, že jedinou odpovědí je, že tento svět nefunguje tak, jak má.
Pro mnoho lidí je nepředstavitelné i v takové situaci věřit v Boha. Naše víra ale nestojí na tom, co od něj dostáváme nebo nedostáváme, ale na tom, že Bůh neváhal obětovat život svého syna, aby nás zachránil. Na tom se nic nemění. Neexistuje větší důkaz zájmu a lásky.
Uvědomil jsem si, jak moc se dnes víra točí kolem toho, jak různými formami zábavy uspokojit střední třídu. Jak moc musíme používat metody vnější motivace, aby se lidé chtěli zapojit. Kolik našeho povídání se točí kolem toho, jak zlepšit svůj život. A zapomínáme na to, kvůli čemu Ježíš skutečně přišel: Aby nám dal naději, že smrt není konec. Žádný náš moderní křesťanský nátěr neobstojí. Zůstává to hlavní – Ježíš Kristus dal svůj život, abychom mohli žít věčně.
A tak když naše dcera zemřela, začali jsme odpočítávat dny, kdy se s ní zase uvidíme, protože to je naše naděje.
Bedřich Smola je kazatelem a správcem sboru CB Maják Vsetín.
Článek původně vyšel v Životě víry 2016/11.
