Petr Plaňanský: Naslouchání tichu

Právě teď se mi vybavuje jedna noc před dvaceti roky, kdy jsem s přítelem bivakoval mezi dvěma nejvyššími vrcholy pohoří Pirin. Ticho na nás padlo stejně náhle jako soumrak. Vlastně znělo jako podivná morseovka: chvílemi je přerušoval vítr skučící mezi skalami, hluboko pod námi. Nakonec nad větrem zvítězilo. Ulehlo pokojně na hřeben. Ulehlo na nás, aby nás svou tíhou přitlačilo k zemi. Tu noc jsme, pravda, příliš nenaspali. Ticho kolem, i v nás, milióny zářících hvězd nad našimi hlavami, to všechno v naší mysli roztančilo nejdůležitější otázky lidského života: Kdo jsem? Odkud a kam směřuji? K čemu mám vztáhnout svůj život?

Otázky, na kterém jsem hledal odpovědi od svého raného jinošství. Otázky, na které ve svém zralém věku sice umím odpovědět, ale které přeci jen vyvolávají otázky další a hlubší. A vlastně i bolestivější. Otázky, kterých se každý bojí. Protože je v nich nucen stanout tváří v tvář smysluplnosti vlastního života. Otázky, které se rodí z ticha. Snad proto se lidi obklopují hlukem. A dělám to i já…

Muži a ženy meditace, modlitby, rozjímání – říkají, že skutečný dialog nastává teprve tehdy, když i tyto otázky ztichnou. Když všechno kolem nás a v nás umlkne – touhy, obavy i prosby, moudrost i porozumění. Pak teprve přichází to, čemu se říká „modlitba srdce beze slov“. Někde tam přestane člověk vnímat i své srdce, sám sebe a neodbytné otázky. V tu chvíli je pro něj důležitější setkání s Tím, který je největší otázkou a zároveň i odpovědí.

V tichu letních nocí

Nemluvil bych pravdu, kdybych se vám snažil namluvit, že k takovým setkáním v mém životě dochází často. Jde spíš o výjimečný dotyk ticha. Vzácný dar, kterého se mi dostalo snad třikrát, čtyřikrát. Ale vždycky to byla občerstvující posila na další cestu…

A tak ne vždy vyhledávám to „nejhlubší ticho“. Spokojím se i s tím, které můžu zažít třeba v nočním lese – kdy je možné zaslechnout mručení vzdálené zvěře, loupání kůry rostoucích stromů, strašidelné chroupání a vrzavé skřípění lezoucí havěti.

Těší mě ale i krátké, výhružné ticho před bouří, které je plné napětí a nejistoty.

Nejraději však asi mám to, kterého si mohu dopřát několikrát v roce. Ticho letních nocí na zápraží venkovského domku. Je to čas, kdy se ves ponoří do hlubokého spánku. Nad obzor se vynoří luna, aby marnotratně posypala kraj stříbrem. Kdesi ve vedlejší vsi zaštěká pes a z druhé strany mu jiný odpoví. Vnímám, že se za zahradou ozývá temné houkání výra, zatímco v listí ševelí teplý vánek. Ve vteřince vše utichne. Jen v křoví vyplašeně ze spánku pípne mládě kosa. A od pouliční lampy ke mně doletí zadrnčení křídel můry, která právě narazila při své cestě ke světlu. A opět se vše, v nových a nových vlnách, noří do sametového ticha stříbrem prozářené noci. Celým tělem vnímám, že usnul celý kraj.

Když zavřete oči, ucítíte to taky. Ucítíte, jak utichl hluk dne a tep života. Není slyšet ozvěny lidské práce, ani shon a kvap. A i v tomhle letním tichu najednou začínáte vnímat dosud neslyšené melodie stvoření. Ozvěny stvořitelské symfonie, která vám v denním hluku až doposud unikala. A skrze ni pak možná zaslechnete i jeho něžný hlas…

Opatrně, snad abych to ticho v nás nevyplašil, vám šeptem opakuji: naslouchat tichu můžete i vy. Pojďte a zkuste to…