„Pane Bože, ať mi přinese 21 růží!“ Jakub a Dagmar Güttnerovi o začátcích svého vztahu
S Jakubem a Dagmar Güttnerovými se znám už léta – chodíme totiž do stejného společenství. Vzhledem k tomu, že jsme vrstevníci a máme podobně staré děti, máme k sobě přirozeně docela blízko (tím se vysvětluje, proč si v rozhovoru tykáme). Kuba a Dáda jsou milí, příjemní, otevření lidé, při rozhovoru byli uvolnění a sympaticky se navzájem doplňovali, což jsem se při přepisu snažil zachovat. Možná si tak sami nepřipadají, ale podle mě jsou v mnoha ohledech mimořádní, a to nejen svým obdarováním, ale i tím, jak s ním zacházejí. Příkladem je pro mě jejich praktická víra a také nasazení v osobní evangelizaci.
Dádo, ty jsi sice vyrůstala v křesťanské rodině, ale jak jsi sama vstoupila do osobního vztahu s Bohem?
Dagmar: Když mi bylo asi pět, začala jsem si klást otázky typu „jestli existuje nebe“. Když mi bylo sedm roků, jela jsem na křesťanský tábor, a tam na konci dali výzvu, kdo chce přijmout Ježíše za svého Pána. Přihlásili jsme se asi tři a pak se s námi šli modlit za chatu, taky jsme napsali na papírky své hříchy a v modlitebním stanu jsme je spálili... Potom jsem začala mít touhu si číst Bibli, tak jsem dostala Kralickou, to bylo asi v té druhé třídě, četla jsem ji od začátku a četla jsem si ji nahlas. Moc jsem tomu nerozuměla, ale měla jsem z toho takový dobrý pocit – nějak mě to sytilo.
Změnilo se ve tvém životě i něco jiného?
Když mi bylo asi jedenáct, přijel do sboru na návštěvu nějaký Angličan. Měl večerní kázání a na konci vždy byla výzva, aby lidé šli dopředu, a modlil se za ně. V té době jsem pře ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
