Petr Kučera: Šest slov k odcházení
Už léta si všímám v životech lidí vážného období, které by se dalo havlovsky nazvat „odcházení“. Odchod do seniorského věku, odchod ze zaměstnání, které jsem měl rád, odchod z funkce v církevním společenství. Při letu letadla je první obtížnou fází vzlet a druhou přistání. Stejně tak opouštění životní role nemusí být jednoduchým časem. Odchod, to je něco rychlého. Ale odcházení, to je proces, někdy těžký a smutný.
Audio pouze pro předplatitele
Mnohé odcházení bývá vděčné a krásné. Rád jsem chodíval do pěkného obchodu s galanterií v malém podhorském městě. Někdy jen tak, abych viděl milé majitele, kteří za léta vybudovali útulný podnik.
Jednou jsem otevřel dveře a s překvapením vidím téměř prázdné regály. „Končíte? Už se vám obchod nedařil?“ ptám se.
„Kdepak,“ sdělila mi majitelka radostně, „odcházíme s manželem do penze, vyprodáváme.“ „Vnoučata čekají!“
Ani stín smutku či nahořklosti. Spíše radost a vděčnost. Ach, tak bych chtěl jednou odcházet.
Krásné je odcházet s přejícnou nadějí, že mé nedokončené úkoly převezme další generace.
Jsem kazatel a vím, že i v církvi jsou odcházení z nejrůznějších funkcí a úkolů radostná a vděčná, ale i těžká a trapná. Při službě Bohu a bližním vkládáte do svého úsilí kus srdce, zbožnosti, emocí, a především nejrůznější oběti. A snad právě kvůli osobnímu vkladu bývá odcházení těžší a složitější. Když jsem odjížděl ze svého prvního samosta ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
