„Pere se ve mně strach a víra.“ Marek Valda o misii mezi narkomany a mafiány

Jste z Děčína. Jaké bylo vaše dětství?

Dobré a pěkné, do třetí třídy jsem měl samé jedničky, v asi deseti jsem začal hrát fotbal za mladší žáky. Táta i máma v pohodě...

Pokračovalo to tak i dál?

Vyšel jsem ze základky a šel se učit na střední školu kuchařem, vaření mě bavilo a baví pořád. V prváku jsem ve městě potkal partu pankáčů z jednoho místního pajzlu, který se jmenuje Sklípek. Tam se scházejí ti, kteří kouří trávu, berou hašiš, a stejné to bylo i před dvaceti lety. Znali mě od vidění a řekli mi, ať si zakouřím trávu. Nikdy předtím jsem ji neměl. Bylo to v roce 1998, drogy v Děčíně začínaly, a kdo měl trávu, byl frajer. Nechtěl jsem, ale přemluvili mě, ať si dám alespoň jednoho práska. Dal jsem si ho a opravdu to se mnou zamávalo, začal jsem se smát blbostem a ten stav se mi líbil.

Druhý den jsem je vyhledal znovu, třetí den taky a za měsíc jsem v tom lítal. Po osmi měsících jsem se dostal do stavu, kdy jsem bez trávy nemohl fungovat ani ve škole, ani doma. Když jsem trávu měl, všechno jsem zvládal, když jsem ji neměl, dělalo mi problém i jít nakoupit – dvě hodiny jsem koukal do jednoho regálu a hledal sůl.

Skončilo to jen u trávy?

Začal jsem s klukama ve Sklípku pít, přišly absence ve škole, zhoršily se mi známky a nakonec mě vyhodili. Zlom přišel, když mi už tráva nestačila. Ve Sklípku jsem vyhledal partu, kde brali pervitin. Po první dávce jsem nespal čtyři dny. S kamarády jsme řádili, měli potyčky s policajty, nemusel jsem jíst a necítil jsem únavu.
Perník trval asi půl roku, a to už doma bylo špatné. Hádal jsem se s mámou, byl nervózní, hnusnej na bráchy. Několikrát jsem ukradl peníze babičce, když v noci spala. Drogy jsem začal kombinovat, vzal jsem si perník a trávu najednou. To byly bomby. Pamatuju si, že mě jednou v lednu asi v pět hodin ráno vzbudil policajt v nějaké chodbě. Dal mi facku a vyhodil mě ven. Vůbec jsem nevěděl, jak jsem se tam dostal.

„Bože, jseš tam někde?“

Vzpamatoval jste se?

Umřel mi táta a z života, který jsem vedl, jsem spadl do depresí. Byl jsem na úřadu práce, dělal jsem různé podvody, pomáhal jsem lidem z party okrádat jiné, protože jsem si musel na drogy nějak sehnat peníze. Poslední kapkou byl heroin; tráva a pervitin už mi nestačily. Koupil jsem si jednu dávku za pět set. Vzal jsem ho a šel do ulic. Houpal se se mnou chodník, všechno se vlnilo, lidské tváře vypadaly jako zvířecí, měl jsem halucinace. Vnitřně jsem byl klidný, i když mi zároveň připadalo, že jsem v nějakém hororu.
Byly tady dvě skupiny, které prodávaly drogy, a já jsem patřil do jedné z nich. Bojovali jsme o zákazníky. Nosil jsem u sebe vystřelovací nůž a pistoli. Věděl jsem, že jsem schopen někomu ublížit i ho zabít – nebo oni mě. Díky Bohu k ničemu takovému nedošlo.
Heroin jsem bral krátce. Došel jsem do bodu, kdy jsem chtěl spáchat sebevraždu. Teď bych řekl, že mě Satan zahnal do beznaděje. Bylo mi dvacet jedna a dozrálo ve mně rozhodnutí skončit se životem. Přemýšlel jsem, jak to udělám.

Pro co jste se rozhodl?

Chtěl jsem skočit pod vlak. Bydleli jsme kousek od trati do Hřenska, nad naším domem byl les a pod ním koleje, kudy jezdí rychlíky z Německa. U těch kolejí je obrovská kamenná zeď. Jednoho rána jsem se vzbudil, naobědval se a šel. Došel jsem tam, nikde nikdo, a čekal jsem na vlak, který za chvíli jel. Stál jsem vedle kolejí a říkal si, že skočím, až bude blízko, nestihne zastavit, napálí to do mě a bude konec. V poslední sekundě jsem uskočil na tu kamennou zeď, připlácl jsem se na ni obličejem, ruce roztažené. Vlak projížděl kousek za mnou, vítr byl tak silný, že jsem si myslel, že mě vlak smete. Když projel, brečel jsem nad tím, co jsem chtěl udělat. Pohlédl jsem do nebe a vyslovil svoji první vážnou modlitbu: „Bože, co mám dělat, jseš tam někde?“ A šel jsem domů.

Odpověděl vám?

Druhý den odpoledne, 14. června 2001, jsem šel do lékárny a z centra jsem slyšel nějaký hluk. Hudbu, písničky, bylo tam hodně lidí. Šel jsem blíž. Křesťani z Nového života z Ústí nad Labem pořádali evangelizační akci. Byli roztažení na celém náměstí, kolem postávalo asi tři sta diváků. Slyšel jsem svědectví lidí, jak jim Bůh změnil život. Z dějepisu ze základky jsem věděl, že tu byl Kristus. Církev, historii a teorii jsem trošku znal, ale když jsem to viděl a slyšel, rozbušilo se mi srdce.
Vždycky jsem si myslel, že nás Bůh trestá. U nás Romů to tak je – když se někomu něco stane, hned mu řeknou: „Vidíš, to tě Bůh potrestal.“ Ale já jsem ze svědectví lidí viděl, že mě Bůh láskyplně volá a má pro mě nový život. Na výzvu jsem okamžitě zvedl ruku. S jedním člověkem jsem se modlil modlitbu přijetí. Pořádně jsem nevěděl, co říkám, ale Bůh mi viděl do srdce. Řekl jsem amen a stalo se něco krásného, co nikdy nezapomenu. Bylo to jako proud Boží čisté radosti, nikdy v životě jsem to nezažil. Duch Boží vešel a naplnil mě, vyskočil jsem do vzduchu asi půl metru a říkal jsem: „Bůh je!“

Změnil se váš život hned?

Dostal jsem kontakt na společenství křesťanů, šel domů, radoval se a věděl, že mám před sebou dlouhý život. Naplnila mě naděje, temný mrak deprese a beznaděje odešel. Doma jsem otevřel dveře a máma se zeptala, co se se mnou stalo. Řekl jsem jí: „Mami, já jsem dneska uvěřil v Ježíše Krista.“
Bůh začal měnit můj život. Nepustil jsem Bibli z ruky, četl jsem ji všude – doma, v autobuse, venku. Jednou jsem šel po městě a narazil jsem kvůli tomu do lampy. Aniž jsem se za to modlil, špatné věci šly ode mě pryč: automaty, kouření, alkohol, drogy...

V poslední sekundě jsem před vlakem uskočil, připlácl jsem se obličejem ke zdi..

Co na to říkali kamarádi z party, když viděli tu změnu?

Tam jsem musel udělat radikální rozhodnutí. Chodili za mnou i k nám domů, snažil jsem se jim vysvětlit, že jsem uvěřil v Ježíše. Říkali mi, že jsem se zbláznil, a zvali mě, ať si jdu s nimi dát drogy. Sice jsem s nimi nikdy nešel, ale pořád jsem si s nimi telefonoval. Jeden den jsem v srdci vnímal tichý hlas Ducha svatého, že to s nimi mám ukončit a že mám říct, na čí straně jsem. Bylo to pro mě těžké, ale řekl jsem jim to. Chvilku se smáli, ale viděli, že to myslím vážně, a nechali mě být. Mnohokrát jsem jim pak kázal evangelium. Někdo z nich uvěřil, někteří už zemřeli kvůli drogám a někteří jsou v kriminále.
První rok by krásný, nebeský Otec mi jako malému dítěti prokazoval milosrdenství, nemusel jsem bojovat, vzal to ode mě sám.

„Jestli to Bůh nedovolí, tak mě nezabiješ“

Jak jste prožil své povolání ke službě?

Bůh mi dal kamarády, kteří se za mě modlili. Chodil jsem na shromáždění, na skupinku, biblické vyučování, ale věděl jsem, že mi v srdci něco schází. Měl jsem pocit, že se něco děje, ale nevěděl jsem co. Pracoval jsem jako pekař a během noční směny jsem si řekl, že nepůjdu domů, ale do lesa hledat Boha. Otevřel jsem si tam Bibli, začal si číst a modlit se. Nakonec jsem usnul a probudil se večer, byla už tma. Ještě jsem se modlil a najednou jsem vnímal tichý hlas v srdci, kdy mi Duch svatý říkal: „Jdi a kaž evangelium.“ To, co mi scházelo, byla služba. To, že bych objevil Boží vůli pro svůj život. Po cestě domů jsem oslovil asi sedm lidí, byl jsem úplně nadšený.
Tehdy začalo největší dobrodružství, co jsem kdy mohl zažít. Trvá doteď. Bůh mi postupně do srdce pokládal břemeno a lásku za ztracené lidi. Věděl jsem, že než jsem uvěřil, byl jsem na tom podobně jako oni. Bylo to jako první láska, která doteď trvá. Miluju Boha a službu, miluju ztracené lidi, i když mi na misijním poli šlo několikrát o život.

Jak to?

V Děčíně funguje místní mafie. Před dvaceti lety to bylo docela drsný, měli pod palcem i nějaké policajty. Kázal jsem jednomu chlapovi, který pro svůj gang vymáhal peníze. Uvěřil a začal chodit k nám do sboru.
Asi za měsíc mě potkali jeho kamarádi a jeden z nich na mě vytáhl nůž, když jsem seděl na lavičce v centru města. Sedl si ke mně a řekl, že mě zabije; že jsem mu vzal člověka a peníze. Byl na mě hodně naštvanej. Měl jsem strach, věděl jsem, že to myslí vážně, protože tady byl známej. Už někoho zabil, byl po kriminálech, drsnej člověk. Když mi vyhrožoval, cítil jsem špičku nože. Říkal mi: „Ty už tady nikdy nebudeš mluvit o tom svým Bohu, tohle je moje teritorium, tady vládnu já.“
Řekl jsem mu na to: „Je lépe poslouchat Boha než člověka. Jestli to Bůh dovolí, tak mě tady dneska zabiješ, ale jestli to není Boží vůle, tak se ti to nepovede.“ Rozzuřil se. Pořád mi vyhrožoval – trvalo to dlouho –, ale nic mi neudělal.
Druhý den jsem ho potkal, ale on si vůbec nepamatoval, co se stalo. Říkal jsem si, že byl posedlý démonem, že to byl satanský útok, abych přestal kázat. Okamžiků, kdy jsem musel prokázat svoji víru a spolehnout se na Ježíše, bylo hodně, ale nikdy jsem neutekl.
Po téhle zkušenosti jsem se jednou v šest ráno vracel po noční z práce a modlil se. Najednou jsem vnímal, jak se přiblížila Boží moc, jako by se otevřelo nebe, vnímal jsem velkou bázeň. Bůh viděl, že jsem ochotný mu vydat svůj život, že půjdu i na smrt a že neuteču, že budu bránit evangelium, a začal se mnou jednat jinak. Moje svědectví bylo účinnější, modlil jsem se jinak, začal jsem se mnohem víc postit, měl jsem vnitřní řád a byl jsem naprosto vydaný Bohu.
Když to dneska zrekapituluju, tak jsem tady ve městě za dvacet let oslovil asi dvacet tisíc lidí. S několika sty jsem navázal nějaký kontakt a očekávám, že Bůh vylije ze svého Ducha. Očekávám probuzení, i když je to těžší a Satan tady má silné pevnosti. Je tady například hodně čarodějnictví.

„Tady to nezkoušej, já jsem satanista“

Jak to funguje?

Na začátku roku mi volala maminka jedné holky, abych rychle přijel, že její dcera umírá. Znal jsem ji, byla to krásná holka, veselá, hodně se smála, a teď doma ležela polomrtvá, bledá, měsíc nejedla. Matka jejího bývalého kluka ji proklela, aby zemřela. Modlil jsem se s ní a vedl ji k tomu, aby odpustila lidem, kteří ji prokleli, zlomil jsem nad ní moc čarodějnictví a kleteb. Po hodině modliteb si její maminka všimla, že se jí vrací barva. Její dcera zavolala do pizzerie, objednala si obrovskou pizzu a celou ji snědla. Druhý den přišla k nám na shromáždění a teď ji i maminku čeká křest – celá rodina chodí do sboru. To byl průlom.

Je čarodějnictví jen mezi romskými rodinami, nebo všude?

Mezi Romy je ho hodně, ale nedělají ho jen Romové. U satanistů myslím není žádný Rom, to jsou bílí – právníci, doktoři.
Potkal jsem kluka, kterému jsem šel kázat, a on řekl: „Hele, tady to nezkoušej, já jsem satanista a mám v sobě plno démonů.“ Řekl mi, že je ze satanské církve v Děčíně a že proklínají křesťany a církev. Řekl mi: „Když na tebe dám ruku, přejde na tebe démon.“ Byl ve zlu už zbudovanější, viděl jsem, že tu moc má. Tehdy mi přišel na pomoc jeden křesťan a ten kluk odešel, když viděl, že jsme na něho dva. Kdybych tam byl sám, strhl by se nějaký duchovní souboj. A on byl odhodlaný bojovat.

Zlomili jsme nad ní moc kleteb. Po hodině modliteb se jí začala vracet barva...

Co děláte ve chvílích, které jsou nebezpečné nebo ve kterých vám jde o život? Stalo se někdy, že jste se rozhodl někam raději nejít?

Běhají mi hlavou různé verše z Písma – pere se ve mně strach a víra, je to boj. Připomínám si verše, kdy Ježíš říká: „Jsou vám spočteny všechny vlasy na hlavě, jste dražší než mnoho vrabců...“ Vím, že jsem Boží syn. Snažím se vždycky spolehnout na Pána a vložím svůj život do jeho rukou.
Jednou se mnou byl v centru můj pokrevní brácha, který už je taky věřící. Šel jsem kázat feťákům a brácha mi řekl: „Kdyby něco, jsem tady.“ Řekl jsem mu: „Vůbec se do toho nepleť, kdyby mě zbili, tak to nech bejt, Bůh to dopustí nebo nedopustí.“ Křičeli, ať vypadnu, ať už tam nekážu a nekazím jim kšefty. Odebíral jsem jim lidi do církve a přiváděl je k Ježíši.
Je zajímavé, že za těch víc než dvacet let mi šlo mockrát o život, ale nikdy se mi nic nestalo.

Jak v praxi vypadá, když mluvíte s lidmi na ulici? Říká vám Bůh, ať oslovíte konkrétního člověka?

Několikrát se mi to stalo. Se synem jsme si jednou koupili kebab a čekali na zastávce na manželku. Asi dvě stě metrů od nás šla holka, kterou jsem znal, když jsem byl puberťák. Najednou mi Duch svatý vnuknul, ať na ni zavolám. Byl z toho dvouhodinový rozhovor, zjistil jsem, že má těžké deprese a chce spáchat sebevraždu. Pozval jsem ji do sboru, přišla, uvěřila a dnes je jednou z vedoucích našeho společenství.
Nebo jindy jsem viděl, jak jeden kluk utíkal na autobus. Duch svatý mi řekl: „Zastav ho.“ A tak jsem ho oslovil: „Hele, prosím tě, máš chviličku čas?“ Nechápavě se zastavil a začali jsme spolu mluvit o Ježíši. Ujel mu první autobus, druhý, třetí, mluvili jsme spolu dvě hodiny. Později přišel na shromáždění a uvěřil.
Většinou ale prostě jdu a kážu.

Romský sbor jsem nechtěl

Říkal jste mi, že Romové se v českých sborech necítí moc dobře. Přesto váš sbor není čistě romský...

Moje manželka je Romka, já jsem poloviční Rom – znám oba světy. Když jsme s manželkou šli do sboru Církve bratrské v Ústí (nad Labem), před pěti lety tam nebyl Rom ani jeden. Nám to problém nedělá, nevím proč, je to Boží milost. Ve stanici v Děčíně se nás dnes schází třicet, třicet pět lidí, většina z nich jsou Romové, ale chodí k nám i ne-Romové. Nikdy jsem nechtěl pouze romský sbor. Chtěl jsem, aby to bylo krásně namíchaný. Kdybychom se nazvali romskou církví, tak by k nám ne-Romové nepřišli. Romy mám rád, ale u nás má dveře otevřené každý.
S naším mateřským sborem CB se pravidelně scházíme, máme dobré vztahy, i když je pravda, že nám i jim nějaký čas trvalo, než si všechno sedlo. Romové jsou emocionálnější. Když někdo z nich uvěří v Pána Ježíše, ještě tisíckrát spadne do hříchu a potisícíprvní se zvedne. A mně jako vedoucímu a pastorovi buď dojde trpělivost, nebo jim odpustím a přijmu je. Oni tohle vycítí. Pokud tam to přijetí potom není, půjdou pryč. U Čechů to takhle není.
Nebo třeba Čechům řekneš, že shromáždění je ve tři, a oni tam jsou už v půl nebo aspoň přijdou na čas, i kdyby z nebe trakaře padaly. Romům řekneš, že shromáždění je ve tři, a oni přijdou ve čtyři. Trvá jim déle, než se naučí zodpovědnosti. Je to jiná krevní skupina a já se musím obout do jejich bot.

Je to těžké i pro vás jako polovičního Roma?

Někdy jo a někdy se tomu směju. Někdy do mě Ďábel taky šije a prožívám různé útoky, ale učím se trpělivosti. Nedávno uvěřil jeden mafián; byl šestnáct let v Anglii, vrátil se a před časem začal chodit k nám do sboru. Před třemi týdny jsem se s ním modlil a on přijal Pána Ježíše. Když vyznával hříchy, Duch svatý na něj sestoupil; začal plakat, vyznával, kolika lidem ublížil. Je z něj Boží člověk. Mě osobně lákají „tvrdá“ místa, protože jsem na nich byl. Přicházejí k nám lidi, kteří slyšeli evangelium třeba před dvaceti lety, a až teď v nich dozrálo. Jsem rád, když uvěří lidé s tvrdým srdcem. Jako apoštol Pavel, který činil zlo věřícím, a nakonec se sám stal křesťanem.

Co byste poradil křesťanům, pro které je těžké oslovovat nevěřící?

Aby si našli nějaký vzor ve svém nebo jiném sboru a aby tomu člověku začali pomáhat, chodit s ním. Aby to okoukali, a ono to na ně přejde. Proto jsme například projeli celou Moravu. Sbory nás zvaly, ať jim to ukážeme. Přijel nás tým deseti, dvanácti lidí, celé dopoledne jsme se modlili a domluvili se, kdo kam půjde a jakou formou to budeme dělat. Jeden od nás měl na starosti asi deset místních, kteří šli s ním. Povzbuzovali jsme je, ať říkají svědectví. Potkali jsme třeba samotnou maminku s kočárkem. Sám jsem za ní jít nemohl, potřeboval jsem nějakou sestru; tak jsem jedné řekl, ať tam jde, představí se, povídá si a já tam potom přijdu a spolu to dokončíme.

Pro introverta je tohle ale těžké. Dá se to nějak překonat?

Introverti začínají pomalinku. Chodí s námi a nic nedělají. Máme tým pěti lidí, dva z nich jsou služebníci evangelia a oslovují lidi. Další je strážce, modlí se za ty dva a za lidi, které oslovujeme. Čtvrtý nosí pití, kupuje svačiny a dívá se, ale i ten je potřebný. Pátý nosí v batohu Bible, letáky a je připravený je rozdávat; rozkoukává se a učí se. Ten s batohem bude za rok modlitební strážce a za dva roky může kázat. Musím ho vzít s sebou do týmu, nemůžu brát jen evangelisty. Ne všichni musí hned mluvit. A je tam také nutná asistence Ducha svatého, který nám pomáhá.

Vy jste se taky od někoho učil?

Učil jsem se od pastora ve svém předchozím sboru. Chodil ven kázat středoškolákům a vysokoškolákům a mě fascinovalo, že jim dokázal odpovědět na každou jejich otázku. Mnohokrát jsem u něj stál, byl jsem introvert a nic jsem neříkal, jen jsem poslouchal, jak odpovídal a kázal. A pamatuju si, že jsem se v Duchu modlil: „Pane Ježíši, ať to, co má on, přejde na mě.“ A přešlo to. Nevím, jak to Duch svatý dělá, ale funguje to. Podobně jako to měli Elijáš a Elíša.

Manželku jsem si nejdřív zevangelizoval

Váš syn prý mluví s lidmi o Bohu už od čtyř let. Taky to na něj od vás přešlo?

Viděl, jak to dělám. Šli jsme s ním na hřiště, hrál si na písku, kolem byli rodiče se svými dětmi a já jsem začal kázat. Když mu byly asi čtyři, vrátil se ze školky a říkal: „Tati, já jsem dneska mluvil o Bohu ve školce. Řekl jsem učitelce, že máme doma Bibli, a chce ji vidět. Můžu ji přinést?“ Začal svědčit svým vrstevníkům, tak jsem mu vysvětlil pár věcí a dnes je to pro něj přirozené. Asi před měsícem měli ve škole úkol do čtenářského deníku. Vybral si Bibli a udělal si prezentaci o Samsonovi. Celý příběh ve třídě převyprávěl a po hodině spolužákům vyprávěl o Ježíši.

Ještě prozraďte, jak jste se setkal se svojí ženou...

Bůh mi ji dal, ale nejdřív jsem si ji zevangelizoval (smích). Byl jsem věřící asi rok a jí bylo tehdy asi patnáct. Seděla s kamarádkami na lavičce, povídaly si, pily kolu. Přišel jsem k nim, řekl jim svědectví a pozval je na shromáždění. Přišly, přišly podruhé v menším počtu a potřetí přišla už jen Petra a vydala svůj život Ježíši. Rostla ve víře, chodila s námi ven kázat – ona se nebojí oslovit cizího člověka. Po několika letech se mi začala líbit, začal jsem se modlit, pozval ji na večeři a po dvou letech jsme se vzali.
Rozumí mi. Trpěl bych, kdyby mi manželka vyčítala, že chodím kázat. Bůh mi dal ženu, která mě podpoří a která chodí s námi. Máme v tom jednotu.