Pencovi: Proč se bavíme s nevěřícími jinak?

Ido, pracujete mj. jako lektorka Etických dílen na základních školách. V čem vidíte hlavní potřeby dnešních dětí?

Ida: Někdo řekl, že si pod pojmem „zanedbané dítě“ stále představujeme nějakého „Zilvara s chudobince“: že je otrhaný, hladový… Ale dnešní děti všechno mají. Mají přebytek předmětů, podnětů, kroužků, zážitků, a přesto obrovsky stoupá počet psychických nemocí, vnitřní nepohody, snižuje se věk dětí diagnostikovaných s depresí – protože jsou zanedbané jinak, v základních mezilidských vztazích, které byly dřív běžné. Dřív děti chodily ven a tam si hrály, socializovaly se; když se setmělo, čas se zpomalil, rodina byla víc spolu. Dnes je doba zaměřená na výkon, hodnota člověka se určuje podle jeho úspěšnosti, a děti se v tom plácají. Neumějí spolu mluvit, neumějí si naslouchat, nemají natrénované obyčejné lidské interakce. Takže mě stále znovu překvapuje, že někdy řeknu nějakou jednoduchou věc, a jak velmi na ni děti (ale i učitelky!) reagují, jak je to pro ně objevné.

Je ale během dvou vyučovacích hodin za pololetí možné tyto zanedbané děti ovlivnit natolik, aby to v nich zanechalo trvalou stopu?

Ida: To je samozřejmě otázka. Kdysi jsem se tím hodně zabývala a při modlitbě mě napadl příběh o Davidovi a Goliášovi. Když sečteme všechny vlivy, které na dítě působí, ocitáme se před Goliášem. Tolik názorů, reklam, filmů, youtuberů… Co v tom zmůžeme za 90 minut? Ale David měl taky jen malý kamínek – kterým se dobře trefil. Někdy může i jedna dobrá myšlenka nebo verš z Bible, které v programech používáme, potkat toho človíčka v přesném momentu jeho příběhu, celé to zapadne do sebe a přehodí to výhybku.
Martin: Zároveň Ida v té třídě není jen jednou, ale ideálně i třikrát ročně, tři čtyři roky za sebou. Takže některé děti mají těch programů celkem pět, deset.
Ida: Teď jsem třeba měla páťáky, které jsem měla opakovaně od první třídy. To je úplně jiná atmosféra, u některých už si pamatuji jména. Jde o to, že s nimi ujdu kus jejich cesty. Některé z těch dětí z toho vyjdou naprosto nepoznamenané, ale některé z toho něco získají.

Teď už se jí nikdo nesměje…

Spolupracujete tedy dlouhodobě s konkrétními školami a pedagogy?

Ida: Paní učitelka je obvykle při programu přítomná, pak jí pošleme tipy, jak se v tématu dá pokračovat. Když to je tak, jak to má být, tak to ta paní učitelka vezme, využije ten moment, který jsme tam vytvořili, a někam se to překlopí. Teď mě třeba strašně potěšila jedna holčička, kterou jsem potkala, když šla do školy. Chodí do čtvrté třídy, program jsem v její třídě měla asi před měsícem. A ona mi řekla: „Od té doby, co jste u nás byla, už se Anetě nikdo nesměje, že je tlustá.“ To je maličkost, ale zjevně v těch dětech zůstává něco, co dokáže proměnit jejich prostředí.

Ovlivňuje tahle vaše profesionální praxe i váš přístup k vlastním dětem?

Ida: Nejčastěji se ze školy vracím s tím, že si říkám: „Není to s těmi našimi dětmi tak marné.“ (úsměv) Když jsem pořád s dětmi doma, občas propadám pocitům, že jsem jejich výchovu fakt nezvládla. A pak přijdu do školy a tam ty děti třeba něco utrousí, co je pro ně běžné téma – a já si uvědomím: Je to dobrý. Vracím se obvykle klidnější.
Pro mě je důležité, že se svými dětmi mluvíme. Nemám pocit, že žijí nějaký „tajný život“, který se mnou nechtějí sdílet (samozřejmě vím, že mi neříkají 100% všechno). Naše standardní nálada je spíše dobrá, nacházíme momenty propojení.

Výchova dospívajících není asi nikdy úplně snadná. Líbila se mi věta z vašeho blogu: „Nedá se to vyhrát, jen přežít“…

Ida: To je takové poslední stéblo, kterého se člověk občas chytá. Některé etapy v životě jsou prostě náročné a nezbývá než vydržet. Ale důležité je zachovat lásku.
V některých chvílích nás taky zachraňuje humor. Někdy se situace vyvine tak, že buď musíte propadnout zoufalství, nebo se začít smát. Máte tu vteřinku na rozmyšlenou, kudy se vydáte. V takové chvíli si někdy řeknu: „Až tohle budu za 10 let někomu vyprávět, bude to historka k popukání.“ Humor nás zachraňuje denně.

„Pane Bože, nauč mě se modlit“

Vím, že hodně přemýšlíte nad tím, jak oslovit dnešní Čechy zprávou o Ježíši. K čemu jste zatím dospěli?

Martin: Díky své práci v odboru mládeže jsem mohl vidět mnoho evangelizací, zúčastnit se mnoha plánování, mnoha modliteb na různých úrovních. Lidé jakoby dříve očekávali, že dlouhé modlitby a projevy Ducha vyřeší věci tak nějak samy. Slyšel jsem mnoho proroctví, kde se má evangelizace dít, co se na ní má dělat, a pak se nic nestalo. Někdy to nedávalo vůbec smysl a největší smutek je, že se to hodnotilo minimálně. Většinou jsme slabé výsledky duchovně zhodnotili, že Bůh hodnotí jinak. Měl jsem z toho krizi a říkal jsem: „Pane Bože, nauč mě se modlit.“ A Bůh mi během let ukazoval jinou, více praktickou úroveň modlitby. To, že on stvořil celý svět, zákony přírody, biologie, filozofie, zdravotnictví, všechno to připravil a my potřebujeme se naučit mluvit tak, abychom v těchto disciplínách ukázali, že on je první a poslední. Nerad bych kritizoval minulost, spíš nás pozval k odvážnému hledání, jak to dělat dnes.
Můžeme mít pocit, že dnešní společnost nás jakoby nepotřebuje. Funguje zdravotnictví, školství, věda a najednou nevíme, který praktický aspekt evangelia společnosti nabídnout.
Posledních 20 let jsme někdy používali metody okopírované z prostředí, kde se evangelizovali odpadlí věřící. Potřebujeme přejít z lovících akcí k užitečnosti a dovednosti sdílet víru současnému člověku současným jazykem.

Takže doba pro přímočarou, jasnou evangelizaci u nás pominula?

Martin: Klasické myšlení je model apoštola Pavla, který chodí po světě a káže Krista ukřižovaného vhod či nevhod – a lidé, kteří mají problémy, se k němu obrátí. To funguje a bude fungovat stále. Ale lidí, kteří mají problémy a chtějí je s někým sdílet, je dnes míň než dřív. Nejvíc lidí je dnes ve střední třídě, která vyžaduje jiný přístup. Jsou zmatení, potřebují někomu důvěřovat, potřebují opravdové přátelství – a téhle skupině se chceme věnovat.
Kromě přístupu apoštola Pavla je tu i příklad Ježíšův. Ten přišel a vyhlásil léto milosti Hospodinovy a přinesl svobodu zajatým. Vnímáme, že Ježíšovo poselství je měnit společnost.
Snažíme se být církví, která přináší svobodu lidem v různých etapách života a v různých komunitách, které jsou dnes velmi rozdílné a specifické. Být církví, která je užitečná a ve stejný okamžik říká „Kristus je ta cesta“, a lidé to slyší obojí naráz. Pokud je to praktické, přijímají i to duchovní.

„Jste inteligentní. Proč jste křesťanem?“

Jak to tedy děláte?

Ida: Celý život se snažím o celistvost, všechno spojovat. Nechci přecvakávat mezi životem v církvi a venku. Jsem přesvědčená o tom, že mluvím docela srozumitelně a nepoužívám církevní slova, ale když k nám do nedělky přišli nevěřící manželé s dítětem, poslouchala jsem sama sebe a musela jsem přemýšlet: Jak to asi vnímají – to, co nám připadá normální? Uvědomila jsem si, že když se s tou paní bavím, bavím se s ní jinak, než když se bavím s holkou ze sboru. S tou, když o něčem mluvíme, je pro nás přirozené nakonec říct: „Tak se za to pomodlíme, ať nám v tom Pán Bůh pomůže.“ Proč je to pro mě tak nenormální, když mluvím s tou paní? Věřím stále v moc modlitby? Je to pro mě téma, které se řeší jen někde a s někým, nebo je to můj životní styl? Zkouším tedy mluvit se všemi stejně. Když se mě Pán Bůh zastal, chci to říct úplně stejně nevěřícím, jako to říkám věřícím.

Vzpomenete si na konkrétní příběh?

Martin: Byl jsem s jedním podnikatelem, který dával miliony do svého města, byl velmi hodnotově zaměřený, a Bůh mi řekl: „Půjdeš mu říct evangelium.“ Setkali jsme se v jeho kanceláři a on mi povídá: „Pane Penci, vy jste vcelku inteligentní člověk. Můžete mi vysvětlit, proč jste křesťanem a pastorem?“ Odpověděl jsem: „Pane Novotný, já jsem naopak šokován tím, že vy křesťanem nejste. Říkáte, že milujete technologie a rád podporujete své zaměstnance, ale Bible říká, že „sláva Boží je věc ukrýt a sláva králů je věc prozkoumat“. To znamená, že Bůh je největší technolog. Před vámi ty technologie skryl a vy je jen objevujete. Vy vlastně říkáte, že nechcete být nejlepší – v péči o své zaměstnance, ve schopnosti jim rozumět. Kdybyste chtěl být nejlepší, tak se spojíte s Bohem, abyste objevil ty nejlepší technologie. Překvapuje mě, že se spokojujete s průměrností.“

Co on na to?

Martin: Řekl: „Takhle mi to moje babička nikdy neřekla. Ta pořád mluvila jen o hříchu a odplatě…“ A za půl roku mě pozval k sobě, pozval tam manželku a syna a řekl: „Pan Penc vám teď poví něco o tom, jak vidí Boha.“ A když jsem skončil, řekl: „Kdybych se nestyděl, tak bych se na tu víru hned dal, ale musím nad tím ještě přemýšlet, protože mám zodpovědnost za spoustu lidí.“ Teď se máme setkat znova.

Ukázka z rozhovoru, který vyšel v časopise Život víry 2020/2.