Pavel Hejzlar: Vzkříšení ve víře starého Izraele
„Přišli k němu saduceové, kteří říkají, že není vzkříšení...“ (Mk 12,18). Jak je vůbec možné, že se v Izraeli našli tací, kteří popírali vzkříšení mrtvých? Nemělo by pro ně být již tehdy – v Ježíšově době – samozřejmostí? Zbožní židé mají podle rabínských předpisů každý den recitovat „Osmnáct požehnání“. Jedno z nich oslavuje Boží moc a věrnost, s níž pamatuje na mrtvé a vzkřísí je.
Audio pouze pro předplatitele
Dnešní judaismus je ovšem dědicem farizejské strany, která se vzkříšením mrtvých na konci věků počítala. Oproti tomu saduceové uznávali jen Tóru – Pět knih Mojžíšových – a měli za to, že některá její ustanovení vzkříšení přímo vylučují. Ježíš jejich mudrování odmítá s tím, že si věčný život představují jen jako pokračování nynějšího života.
Poté Ježíš přistupuje na jejich pravidla hry. Odkazuje na příběh z Tóry – a ne ledajaký. V oddílu o hořícím keři (2M 3) se Hospodin poprvé představuje svým vlastním jménem a pověřuje Mojžíše vyvedením Izraelců z Egypta. Přitom se ohlašuje jako Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův – v době, kdy tito již byli dávno po smrti. Jaký smysl by mělo, aby se k nim Bůh hlásil, kdyby pro něj skončili?
Ježíšova odpověď se zaměřuje na Boží charakter. Jednak má moc vzkřísit mrtvé, jednak pamatuje na svou smlouvu. To druhé vyplývá z oddílu, na nějž Ježíš odkazuje. Co znamená, že Hospodin je „Bohem živých“? Snad to, že otcové Izraele nyní žijí v Boží ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
