Pavel Bosman: Hulváti ve vlaku

Na další zastávce nevidím vlakvedoucí. Určitě má problémy s těmi opilci. Zabrzdím vlak, aby mi neujel, a jdu se podívat, co se děje.

V tom vystoupí kolegyně s rezignovaným pohledem ve tváři. „Nechtějí ven,“ říká smutně. Mladíci za ní vystupují také a hojně ji častují nadávkami a různými oplzlostmi.

Přidává se k nám výpravčí. Diskuse je krátká: „Vystupte si, nebo zaplaťte. Také můžeme zavolat policii.“

„Co nám nadáváte do cigošů...“ snaží se ten nejsjetější provokovat.

„Nikdo vám nic takového neřekl.“ Zaměstnanci dráhy si dávají pozor, aby se nenechali vyprovokovat.

Dívám se do očí toho, který nakonec od ostatních vybere drobné a lístky koupí. Je agresivní a nedůtklivej. Štve ho, že svůj boj o jízdu načerno prohrál, ale zadarmo jsme ho nedostali. Proklínal nás, provokoval, vysmíval se nám. Kdyby byl sám a kdyby navíc natrefil na nějakého ostřejšího vlakvedoucích, dostal by nakládačku a došel to pěšky. Tak už to holt chodí.

Vracím se na stroj, zpoždění dělá asi tři minuty. Je mi líto kolegyňky, která okolo nich musí procházet a jistě si ještě vyslechla pár ohavností. Naštěstí ji nenapadli fyzicky. Tak je to dobrý. Modlím se za ni. Tyhle konflikty vám dokážou zkazit celý den. Snažíte se být zdvořilí, makáte od rána, a takovejhle floutek, kterej ještě nic dobrého v životě nedokázal, vás ponižuje. Naštěstí mám Hospodina, tak mu to všechno předkládám. „Pane, co teď?“

Vzpomněl jsem si na vyprávění kamarádky, která také neměla lehké dětství, že když dělala stanovačku pro děcka z ulice, načůrali si třeba děti ze závisti do postele. „Pavle, to si nedovedeš představit, jakej život oni mají. Jsou jak divoký zvířata. Co si neutrhnou, nevybojujou, to nemají. Žádná mamka s lízátkem a pohlazení. Bitva od narození. Jsou na sebe navzájem krutí, ale když ucítí Kristovu lásku, nasávají jako málokdo. Navenek změna není dlouho vidět, ale Pán je mocný.“

Najednou mi těch výtržníků bylo líto. Samozřejmě jim hrubost neschvaluji, zaslouží si trest, ale uvědomil jsem si, jakou nezaslouženou kliku na rozdíl od nich máme my, kdo jsme si užili láskyplné dětství bez domácích válek. Také jsem si uvědomil, jaká je lidská duše křehoučké zboží. Jak moc potřebujeme vlídné zacházení a jak rychle a snadno do sebe nacucneme ukřivděnost a zranění. Bez Krista se všechen ten hnis jen zapouzdří a smrdí.

No nic, hulváti v Sokolově vystoupili, najednou u nich, jako když mávneš proutkem, stáli policisté, takže si také přišli na svoje. Vlakvedoucí v pauze spolkla čokoládu na nervy a já jsem si popovídal s Pánem o věcech, které si zase budu dlouho pamatovat. Pořád se mi vrací pohled těch očí plných touhy po Lásce, o níž ani nevědí, že existuje.

Pavel Bosman je dlouhodobým spolupracovníkem Života víry, pro který pravidelně vytváří kreslené vtipy. V Nakladatelství KMS mu kromě tří sbírek kresleného humoru vyšla kniha povídek, fejetonů a úvah „Co napsal anděl do hlášení“. Před letošními Vánocemi vyjde další knížka jeho kreseb s názvem „Snad se to v neděli zhoupne“.

Tento text byl původně publikován v Životě víry 2015/10.