Paní s igelitkami (příběh čtenářky)
Seděla jsem v autobuse a jela do práce. Byl to další obyčejný den, možná trochu nudný. Cítila jsem se unavená. Nechtělo se mi jet hlídat děti na druhý konec města. Venku bylo pořád horko. Aby mi cesta rychleji utekla, nasadila jsem si sluchátka a poslouchala hudbu. V autobuse bylo dusno. Řidič nezapnul klimatizaci. Vlekli jsme se šnečím tempem od zastávky k zastávce. Na jedné z nich postávala podivná stará šedovlasá paní a chtěla nastoupit. Na první pohled bylo jasné, že je bezdomovkyně.
Audio pouze pro předplatitele
Autobus zastavil, dveře se otevřely, ale jí se nedařilo nastoupit, protože držela strašně moc přeplněných tašek. Paní nepůsobila mile ani čistě. Snažila se se všemi igelitkami naráz protlačit do autobusu. Zasekla se v otevřených dveřích a nemohla se pohnout. Tlačila sebe i tašky ze všech sil, až se jí to nakonec přece jen povedlo a vletěla dovnitř. Řidič musel chvíli počkat, pak se dveře zavřely a autobus pokračoval dál.
Paní svými věcmi zatarasila uličku, ale bylo jí to jedno. Jako by v autobuse byla úplně sama. Sedla si na nejbližší sedačku a dívala se do země. Všechny ignorovala.
Seděla jsem o několik sedadel dál. Vadila mi její špína, staré ošoupané oblečení i mastné rozcuchané vlasy. Raději jsem odvrátila hlavu. Neměla jsem náladu přemýšlet nad jejím osudem.
O několik zastávek později se náhle zvedla, aby vystoupila. Ale dřív než ze země posbírala všechny své igelitky, stihla ještě přijít ke mně. Bleskově mě napadlo, že určitě něco bude chtít. Možná peníze, stravenku nebo mi bude chtít věštit osud, jako to dělají otravné cikánky na ulicích. Opravdu jsem neměla vnitřní sílu něco takového řešit. Byla jsem unavená a neklidná. Neměla jsem svůj den.
Oslovila mě a něco mi řekla. Pořád jsem poslouchala hudbu, takže jsem jí vůbec nerozuměla. A aby mě dál nezatěžovala, odpověděla jsem jí anglicky, že nerozumím. Někdy cizí jazyk lidi odradí a dají vám pokoj. Ale světe div se, ona bez zaváhání přešla do angličtiny. Tentokrát jsem už rozuměla. Ukazovala prstem na mě a lámanou angličtinou mi říkala: „Jste nádherná žena. Nádherná. Pamatujte si to. Jste nádherná žena.“
Zůstala jsem beze slov. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo „Děkuji“. Paní posbírala své tašky a vystoupila.
Zůstala jsem tam sedět jako omámená. Hluboce se mě to dotklo. Nevím, proč si mě všimla. Vždyť to vypadalo, že jí lidé vadí a úplně je ignoruje. Navíc mezi námi byla spousta jejích tašek, a přesto přišla... V tu chvíli bych čekala cokoli jiného, ale určitě ne slova, že jsem nádherná žena. A už vůbec ne od takové špinavé paní z ulice.
Upřímnými slovy neznámé bezdomovkyně promluvil do mého neklidného srdce nebeský Otec. Zažila jsem, že jsem někdo, na kom záleží. A podle toho jsem pak jednala – starala se o děti v práci a povídala si na návštěvě dlouho do noci... Byl to nakonec krásný den.
Anna Mezovská, AC Bratislava
