Obvykle si kávu nesladím... (fejeton)
Byla to jen taková rychlovka, neděle brzy ráno, dost času dorazit z venkova do města a dopřát si malou změnu. Nadšeně nasedáme do auta a těšíme se, co bude. Už jsme v centru, a dokonce parkujeme blizoučko, hop z auta, rychle přes cestu a jsme tam.
Audio pouze pro předplatitele
Vítají nás usměvavé tváře, tolik mladých krásných lidí pospolu, a všichni míříme stejným směrem. Brána otevřena, odložit si kabát a nasměrováni světýlkem hlaďoučké šipky z neonu skrze příjemnou kavárničku s nádherně naleštěným kávovarem a lákavým sortimentem kvalitních pochutin skončíme v útrobách zrenovované haly s krásným pódiem a perfektní akustikou.
Sedíme pohodlně, a dokonce se zadařilo, že i přímo vedle mladých lidí, které považujeme za ty roky, co je známe, už za vlastní. Jsme s mužem na tomto nedělním shromáždění nejstaršími v hledišti.
Pozor, jdeme na to, světla pohasnou a do ticha zazní první tóny. Dvě krásné mladé interpretky chval spolu s kapelou rozhýbou obecenstvo, naladí do růžova, a už je tu pan moderátor, děkuje manželce za zpěv a padne i poklona na adresu její osobnosti, je jasné, že se milují.
Na řadu přichází hlavní mluvčí, je také mladý, je také milován – nejen panem moderátorem, ale i obecenstvem. Mladí ho vítají, je to radost pohledět, vypracované tělo a úsměv na tváři.
Mluví pomalu a procítěně, vzpomíná na svůj pobyt v Americe u nádherné rodiny. Oči se mu zalévají slzami, když popisuje loučení s těmito neuvěřitelně zbožnými křesťany. Následuje verš z Písma. Po něm se dozvídáme, že mluvčí také bezmezně miluje své děti, vůbec mu nevadí k nim vstávat ve dvě hodiny ráno. Dovede se na své děti upřeně a s láskou dívat od rána do večera. Následuje další verš z Písma. Máme být Bohu blízko. On je láska. Potom by také bylo dobré podpořit jednu pekárnu v cizině, je to bezpečné, protože za tím stojí USA i Švýcaři.
Světla zhasnou, kapela vystřídá mluvčího a doladí atmosféru. Nakonec nás pan moderátor všechny vyzve, abychom nespěchali a užili si ještě chvíli v kavárně, a už se moc těší, že nás příští týden zase uvidí, stejné místo, stejný čas, bude se pokračovat v motivaci na dané téma.
Děcka si kávu nedají, a tak manžel vystojí frontu jen za nás dva. A jak tak stojíme obklopeni překrásným davem mlaďoučkých lidí, novou generací, davem „našich potomků“, sladím si kávu, i když to normálně nedělám, ale tak nějak cítím hořkost v ústech.
„Má dáti – dal...“ proběhne mi hlavou. „... ale on nedal!“ odpovím si. Hraji si se slovy, „napájím se tu kávou, opilá rohlíkem“, uchechtnu se, ale v hlavě urychleně típnu ten černý humor a zastydím se. Toto je především naše vizitka. Nechci připustit, že bychom mohli vychovat generaci, která, jak se zdá, nejenže nemíní zvednout svůj kříž, ale vlastně vůbec netuší, že o něco takového jde, ba se žádá právě od nich. Ježíš, Izrael, smlouva, vytržení, Zjevení, milénium, duchovní boj... – ticho po pěšině.
Odložím kávu, která byla opravdu lahodná, a jako zpráskaný pes se stavím do fronty na mluvčího. Modlím se za moudrost, žehnám všem, bojím se ublížit, ale nemohu jen tak odejít, protože evangelium zde nezaznělo. Ujistím se ještě o správné výslovnosti přezdívky mluvčího, a pak mu sdělím, co mám na srdci. Bere to s pokorou a statečně. Doporučuji mu několik řečníků, kteří evangelium nepřeskočí.
Doma ještě vše jednou píšu do e-mailu. Slibuji, že se budu modlit za ně za všechny, naše ztracené a hladové děti, protože toto není scéna z Petra Pana. Tady jde opravdu o život, ten věčný, a to by si přece nikdo z nás na triko nevzal.