Nůž, nocleh v borůvčí, traktoristka. Cesta podzimním Švédskem

Jenže. Těsně před odletem se zdá, že situace v zemi nám nedovolí vycestovat. Karanténa, testy na covid, smíření se s propadlými letenkami… Testy však vychází negativní, a tak přece jen narychlo balíme.

Na cestě

Ondra, který si přál jet s námi (a Jonáš souhlasil – je to přece jeho výlet), musí při odbavování na letišti vybalit příruční zavazadlo – na dně batohu mu po brigádě na stavbě jaksi zůstalo zapomenuté stavební kladivo a dýka s opravdu nepovolenou délkou ostří.
„Čí je tohle?“ mává letištní pracovnice Ondrovým batohem.
„To bude moje,“ neztrácí Ondra klid ani úsměv na tváři.
„Můžete mi říct, co má znamenat takhle dlouhej nůž?“ rozpřahuje paní ruce. „To má bejt vtip?“
„Ale já tam žádný nůž nemám,“ diví se Ondra.
„No, máte.“
„Nemám.“ (Připadám si jako v tom vtipu o Hurvínkově zubu.)
„Tak snad poznám nůž, ne.“

Z batohu musí všechno ven a k překvapení nás všech vykoukne kromě opravdu dlouhého nože ještě kladivo. Navíc já opakovaně pípám v rámu, takže musí dolů kalhoty a ortéza z kolena. Inu – dobrodružství začíná. Paní je nakonec milá a Ondrovi nabídne, že nůž si může po příletu vyzvednout. Pak ještě musíme přesednout do jiného letadla kvůli technické závadě, ale nakonec přece stoupáme ke slunci, abychom pak usedli na deštěm smáčenou plochu letiště ve Stockholmu. 

Rozhodujeme se, zda ve Stockholmu strávíme více času, nakonec volíme variantu odjet vlakem ještě večer.  Do ideálního spoje se nám však nepodaří dostat, kupujeme tedy na zdobném stockholmském hlavním nádraží lístky do Linkopingu, kde máme ráno přestup do cílového Gamleby. Ondra objevuje kousek od linkopingského nádraží park u vody a tam za bubnování deště na stanovou plachtu strávíme první noc ve Švédsku. Zjišťujeme, že všichni chrápeme. Budíček ve 4.30 zvládáme bravurně, stejně jako sbalení stanu a příchod na nádraží tak, abychom stihli koupit lístky. 

První švédské dny

V čas odjezdu přijíždí několik vlaků. Pobíháme po nádraží a snažíme se zjistit, který je ten náš, čímž se nám jen daří dozvědět se, které naše nejsou. Čas ubíhá, vlaky odjíždějí a my zůstáváme na nástupišti s propadlými drahými jízdenkami. Další vlak do Gamleby odjíždí před devátou, což je za tři hodiny. Finanční ztráta je nepříjemná, protože náš rozpočet nemůže být příliš vysoký. Ale nenecháme si tím zkazit výletovou náladu. Ondra nasazuje dlouhou čepičku, nakroutí si vousky a vytahuje „pójky“, aby nám i ostatním cestujícím předvedl nějaký ten žonglérský kousek. Mrká při tom na prodavačku, u níž pro nás předtím kupoval ranní kávičku. 

V Gamleby vylézáme na skalnatý kopec s výhledem na fjord a spoustou zábavných soch trollů a trollic. Po několika kilometrech zahýbáme od silnice a pak už putujeme podzimně zbarvenými lesy. Nešetříme pochvalnými výkřiky: Jaká je to veliká, veliká krása! Les je tak bujný a zdravý, že se nám pro husté borůvčí s červenajícími listy a silné polštáře mokrého mechu jen těžko nachází místo pro stavbu stanu. To se po příští tři dny stane vždy naším podvečerním oříškem k rozlousknutí – než padne tma a my upadneme do zdravého spánku. Bývá to díky blízkosti polárního kruhu brzy, takže lehko doháníme spánkový deficit, nasbíraný z našeho života ve světlech civilizace. Na borůvčí, některém už bez listů, nacházíme množství vynikajících borůvek (je prosím konec října!).

Poslední noc venku mne probouzí silné bubnování deště do plachty stanu. Je to opravdu slejvák a já si vzpomenu, jak nás to vyplavilo v bulharských horách. Stejně jako tehdy, i teď máme stan postavený v dolíku. Jsem ve střehu a občas opatrně zkontroluji podlážku a stěny stanu.
„Pane, prosím, ať nás to nevyplaví,“ posílám nahoru prosbu. 
Déšť téměř hned ustane. A já vím, že to bude dobré. I když se pak liják znovu rozezvučí, vím, že můžu v klidu usnout. Tahle krátká chvilka je pro mne silným ujištěním, že Bůh je s námi. 

Melancholické lenošení

Jezera se sluncem na hladině, strakaté balvany, zlaté přívaly padajícího listí, když se některý ze stromů rozhodl shodit svou podzimní parádu, srdeční staříci, kteří si na nás počkají, aby se s námi dali do řeči a doplnili nám zásoby pitné vody. Trochu popálené prsty – než nám chytne „dřívkáč“, v tom mokru je to kumšt, trochu bolavé nohy (ty moje), kvůli kterým kluci vymýšlejí zkrácení trasy, trocha hub v polévce, trocha rozpaků při příchodu do civilizace a hodně lenošení v dalších dnech.

Místo, kde si užíváme „nicnedělání“, je malé letovisko s plážičkou, převlékárnami a místy pro karavany na břehu jednoho z nesčetných švédských jezer. Zdá se, že se tu kromě letních pořádají i zimní dětské tábory, protože na kopečku vedle je úplně malinkatá sjezdovčička s minipomami. Teď na podzim, kdy je to tu opuštěné, působí vše zvláštně melancholicky. Je tu neskutečný klid a za ním jsme sem také jeli. Obchůdek máme hnedle u nosu, a tak doplňujeme zásoby s největším pohodlím. Procházky, hry, filmy, četba, přemýšlení o životě a něco málo psaní. Hledání hub a houbiček, planých jablek a jablíček a houfujících se hus, které nakonec nebyly na jezírku v rákosí, ale na vzdálenějším zoraném poli, odkud se jejich „zpěvy“ nesly krajinou, takže se zdály být blízko.

V hostelu s námi několik dní bydlí Peter, který sem přijel za prací. Nevypátrali jsme, zda je dřevorubec nebo elektrikář. Každopádně pracuje venku, přichází zabahněný a unavený chodí brzy spát. Jednoho večera se mu pomocí své špatné angličtiny snažím nabídnout, ať si nalije naši kávu z konvice, aby si nemusel vařit novou. Nakonec má snaha dojde jakéhos takéhos úspěchu, zatímco se na chodbě za rohem můj drahý synek Jonáš dusí smíchy (místo aby mi pomohl). 

Krásná traktoristka na cestě domů

Zpáteční cesta do Gamleby je kratší, častěji po silnici. Trvá jen dva dny a ačkoli už jsme vnitřně nastaveni na návrat, putování nás ještě příjemně překvapí. Nacházíme neplánovaně jednu z těch chatiček, které tu ve Švédsku mají pro poutníky k přenocování zdarma. Je tu zásoba dřeva, malá kamínka na nožičkách, voda a konzervy pro případ nouze. Večer si děláme oheň na ohništi před chatkou. Trochu nám chybí kytara, ale nebrání nám to, abychom si zazpívali za svitu měsíce do plamenů. Po noci v suchu a teple pokračujeme pošmourným a mokrým počasím a při pochodu se bavíme slovní kopanou. Projíždějící řidiči nás většinou zdraví mávnutím. Lesy ani sychravým počasím neztrácejí na kráse a my na dobré náladě. 

Na dohled od města nás na cestě mezi poli míjí traktor. Máváme a k našemu překvapení zjišťujeme, že ho řídí sympatická krásná dáma. Po chvíli ji potkáváme u vjezdu do statku. Zaparkovala traktor a jak je tu milým zvykem, dala se s námi do řeči. Dozvídáme se, že její manžel je z Německa a má také dlouhé vlasy. Jako ti moji dva krásní hoši. V létě k ní jezdí na jahody brigádníci z Rakouska, a jestli nemáme kde spát, můžeme použít domek, kde je ubytovává. Díky tomu ani druhou noc nenamáčíme stan, a navíc spíme v posteli.

Je to tu prosté a půvabné a večer si děláme malou oslavu na rozloučenou s voňavou svíčkou a džusem ve vysokých modrých pohárech...