„Nikdy jsem o peníze neprosil lidi, vždy jen Boha,“ svědčil „otec sirotků“ Georg Müller
„Děti jsou oblečené a připravené do školy. Nemáme však pro ně vůbec nic k snídani,“ oznámila vrchní sestra Bristolských sirotčinců řediteli Georgovi Müllerovi. Požádal ji, aby všech 300 dětí odvedla do jídelny a usadila ke stolům. Povstal a řekl: „Děti, víte, že do školy nesmíme přijít pozdě.“ Pozdvihl ruce, poděkoval: „Drahý Otče, děkujeme ti za to, že nám dáš najíst,“ a posadil se.
Během několika minut zabušil na dveře pekař. „Pane Müllere,“ povídá, „v noci jsem nějak nemohl spát. Přišlo mi, že dnes budete potřebovat chléb, tak jsem vstal ve dvě ráno a napekl tři dávky navíc. Přivezl jsem vám je.“
Za malou chvíli další zabušení. Mlékař. Vozík se mu rozbil přímo přede dveřmi sirotčince a potřebuje vyložit náklad, aby mohl opravit kolo. Mezitím by se mléko zkazilo, tak se ptá, zda by nějaké nevyužili – dal by je zdarma. Když dovnitř vlekl deset velkých konví, Georg se usmíval. Bylo ho právě tak akorát pro tři sta žíznivých dětí.
Tento příběh se mi vybaví při vyslovení vašeho jména. Není to legenda?
Přesně takhle se to událo. A nebyla to ojedinělá epizoda, Bůh se o nás podobným způsobem staral neustále, každý den. Jak jinak myslíte, že bych se dvěma šilinky, které jsem měl na začátku, dokázal po šedesát let sehnat každý den oblečení, vzdělání a jídlo pro tisíce sirotků?
Lidsky mi to připadá naprosto nemo ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
