Nemám s sebou nic... aneb Jak jsem se setkala s minimalistkou

Nalistuji 18. kapitolu Skutků a ještě si v duchu opakuji, kde všude byl apoštol Pavel předtím, než došel při své druhé misijní cestě do Korintu. Představuji si, jaké to asi bylo být sám v Athénách, bez týmu složeného z Timotea a Silase. Ale i tam byl Pavel horlivý a evangelizoval – v cizím městě plném pohanských božstev. To je tedy borec!

A pak Pavel přichází, opět sám, do Korintu a Bůh mu posílá posilu v podobě Akvily a Priscilly. Byli už křesťané? To nevím, ale jestli ne, po Pavlově svědectví o Kristu asi brzy uvěřili… No jo, ani v Korintu to neměl jednoduché. Zase jeho poselství Židé nechápali. Ale to, že uvěřil představený synagogy, to muselo být pro Pavla povzbuzení. Co pak dělal? To taky nevím. Ale třeba se stal starším ve sboru, který v Korintu vznikl.

Cože pak Pavlovi řekl Pán ve vidění? Musím si to přečíst ještě jednou! No, to je úžasné: „Neboj se! Mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo ti neublíží. Mnozí v tomto městě patří k mému lidu.“ To je krásné zaslíbení, ani se nedivím, že tam pak Pavel zůstal dlouho – ještě jeden a půl roku! Ale počkat, vždyť to by mohlo být univerzální zaslíbení pro všechny křesťany.Je to podobné Velkému poslání z Matoušovy 28. kapitoly. Ani já se nemusím bát, Bůh je se mnou. A pronásledovaní v naší zemi křesťané nejsou. A to, že mnozí v Praze Boha hledají a najdou ho, tomu věřím, proto také dělám, co dělám. Jsem něco jako misionářka ve své zemi… Jé, Dejvická, už musím vystupovat!

Dvě hodiny času. Co s nimi?

Na setkání týmu jsem přišla jen o chvilku později. Kvůli nemoci kolegyně se program zkrátil, takže mám najednou o dvě hodiny více času. Jdu pomalu na metro a přemýšlím. Mám jet domů? Využít čas k práci na počítači, která je spojená s mou službou studentům? Ale vždyť jsem chtěla zítra jít evangelizovat do foyer před studentskou knihovnou. A teď jsem nedaleko. Co kdybych tam šla teď? Nemám ale s sebou nic, ani svůj zápisník na odpovědi studentů na duchovní anketu, díky které začínám rozhovory, ani Janovo evangelium jako dar vážným zájemcům. No, to by ale asi tak nevadilo… Počkat… Co jsem to v metru ve Skutcích četla? „Neboj se! Mluv a nemlč!“ Nepřipravoval mne tím Pán Bůh právě na toto rozhodování?

Půjdu! Nepočítala jsem s tím, ale už tam jdu, Pane, a věřím, že budeš se mnou. Nikdy se mi ještě nestalo, že bych byla zklamaná. Vždy jsi mne k nějakému studentovi vedl a já s ním mohla sdílet svou víru v tebe. Kdo to bude tentokrát?

Modlím se cestou do knihovny a odevzdávám vše Bohu. Trochu se bojím, jako vždy na tomto misijním poli, ale je to spíše pocit nedostatečnosti. Vím, že sama dobře evangelizovat nezvládnu. Ještěže je Bůh se mnou a povede mne, poradí!

Anglicky? To je výzva!

Rozhlížím se, kdo tu dnes ve foyer na barevných sedadlech studuje, odpočívá, někoho vyhlíží nebo spí. Tamhle je nějaká mladá dívka a čte si, ta bude mít asi více času než studentka nedaleko ní učící se ze sešitu a mobilu. Pane Bože, pomoz mi! Jé, ona mi nerozumí, mluví rusky. Tak tedy v angličtině, to bude pro mne výzva.

Následující hodina a půl je pro mne ten den největším požehnáním a zakouším zcela viditelně, jak Bůh jedná. Gabriela je z Litvy, ale studuje teď vysokou školu na Slovensku. Dozvídám se, že přijela do Prahy na pár dní, protože hledá, co v životě dál. Kdysi pracovala v nějaké firmě ve své zemi a ta firma vydělávala velké peníze pro peníze, součástí byly i podvody. Jednou se Gabriele otevřely oči, z práce odešla a začala žít minimalistickým způsobem života. Prý má kromě kuchyně jen tři kusy nábytku – stůl, židli a skříň. Spí na zemi, a když je zima, tak na stole. Pozoruji, co má vlastně s sebou. Ano, to by odpovídalo – malý batoh a v něm vše, co nejnutnějšího potřebuje. A přitom je šťastná, milá, přátelská.

Gabriela byla také velmi otevřená vůči duchovním věcem a trpělivá s mou angličtinou, takže jsem jí při kreslení jednoduchého obrázku mohla vysvětlit evangelium. Co pro nás Pán Bůh udělal, to dobře pochopila a na mou otázku, zda by chtěla mít osobní vztah s Bohem, kývla. Ale chtěla o tom, co jsem jí říkala, ještě přemýšlet. Pak se mne ptala například na to, jak vznikly lidské rasy, jaké jsou všechny důkazy Boží existence, co si jako křesťanka myslím o nemocech, zda je křest miminek správný atd.

I malé dítě to může pochopit

Když jsem jí vyprávěla o tom, že i čtyřleté dítě je schopné pochopit jednoduchým způsobem vysvětlené to, co jsem jí právě sdělila o Bohu a jeho záchraně lidí, horlivě přitakala a ukázala na knihu ve své ruce. Ta prý složitě popisuje, jak lidé myslí, a Gabriela tam zrovna četla, že malé děti jsou opravdu schopné pochopit něco, co přesahuje zkušenosti odpovídající jejich věku.

Na závěr našeho přátelského rozhovoru, který byl pro mne velkým obohacením, jsem chtěla při loučení podat Gabriele ruku, ale ta vstala a řekla, že to chce „hug“ – objetí. To se mi ještě nikdy při evangelizaci nestalo. A pak mi řekla, že je dobře, že říkám lidem o Bohu!

Myslím, že kdyby studovala v Praze, byly bychom dobré kamarádky. Bylo mi s ní dobře. Když jsem se cestou domů ohlédla za vším, co jsem od rána zažila, radovala jsem se, modlila se za Gabrielu a její spasení a děkovala Bohu za to, jak mne k ní vedl. Taky jsem si uvědomila, že jsem mohla poprvé v životě dlouze vysvětlovat evangelium v angličtině – a bylo to plynulejší, než jsem čekala. Bůh mi anglická slovíčka na jazyk přímo nastrkoval. Děkuji za vše, Pane!