Nebe nadosah aneb Ohlédnutí za létem a pohled vpřed

Přemýšlela jsem nad tím nádherným pocitem s jakousi výčitkou, že bych si měla dělat starosti a trápit se kvůli tolika různým věcem. Ale ta nádhera kolem byla dechberoucí a přemohla mne. Naplnil mě úžas do posledního kousku mé duše a na starosti nezbylo místo. Měla jsem pocit, že se dotýkám věčnosti, že mám nebe nadosah. A tam, tam už ta blaženost neskončí. Tam už budu Doma a všechno bude v pořádku.

Téměř dokonalou dovolenou na začátku prázdnin pokazil její závěr. Cestou domů, pár metrů od auta, jsem si opět vymkla kotník. Čeká mne další léto s vymknutým kotníkem. Loni to bylo během půl roku asi čtyřikrát nebo pětkrát. Hojilo se to do jara. A teď už zase... Brečím. Ani ne tak bolestí jako bezmocí. Tvrdý návrat do reality života plného bolesti.

Střih. Je konec léta, jedu si zaplavat při západu slunce a v autě si pouštím starou kazetu bluegrassové kapely Blanket. Píseň, která mne zavedla zpět na začátek prázdnin. Zpívá se v ní: „Vyplouvám, zpátky návrat není, den se mi do tmy mění, na svý sbohem síly posbírám. Pro pár přátel, kteří za mou lodí kytku hodí, až ji vlny strhnou k hlubinám. Každýho z nás jednou ten den čeká. Den, co ho ze snů leká otázkou, co přijde jednou tam. Stěží můžem říct, je tam ráj, či vůbec nic, k těm druhým břehům stejně smířen vyplouvám.“ Tu bych si přála na svém pohřbu, ale s vysvětlením. Já vím, že na druhém břehu je ráj. Ta píseň mi připomíná Letopisy Narnie od C. S. Lewise, knihu Plavba Jitřního poutníka. V ní odvážný Rípčíp také touží vyplout na plavbu na konec světa, kde je údajně Aslanova země, ale protože se odtamtud ještě nikdo nevrátil, není to potvrzeno. A při té melodii se ve mně ozývají tóny touhy po věčnosti. Po té dokonalé, nikdy nekončící a ničím nezkalené blaženosti. Kde už není ani smrt, ani bolest, ani pláč. Ten kousek nebe ze začátku léta v mém srdci zůstal a je připomínkou, je jistotou, je nadějí. Je to nebe v mém srdci, které mi dává sílu žít a jít dál, než dojdu Domů.