Na „tři“ se odrazíš a pustíš... (příběh)
Zamilovaný byl v životě snad každý z nás. A tak každý, kdo to poznal, určitě ví, co člověk v takovém stavu prožívá, co se v něm odehrává, jak rozjitřeně cítí. Zejména když jde o první lásku. Je v tom až po uši, chová se nezřídka jako pomatenec a ledačeho je schopen. Mě tato „nemoc“ postihla zrovna v době, kdy jsem odcházel na vojnu.
(Audioverze bude k dispozici v nejbližších dnech.)
Jednou v rámci výcviku probíhaly střelby. Mně to tehdy střílelo nějak obzvláště dobře a jako odměnu za výtečné výsledky jsem nenadále dostal opušťák. Na dovolenku jsem měl z rozhodnutí velitele nastoupit okamžitě po návratu do kasáren. Potvrdli mi vycházkovou knížku a už jsem odjížděl... A kam jinam než za milou, za svou první láskou? Jel jsem tenkrát z Plzně přímo za srdcem – do Pardubic. Radost jsem měl až dětsky vánoční.
Moje nejmilejší za mnou přichází... Jenže mě nevítá, nemá se ke mně, něco není v pořádku.
Přicházím k domu své dívky, a vida, otevřené okno. Ale co to? Z okna je slyšet – zdá se mi to, nebo ne? – mužský hlas... O půlnoci? říkám si. Zvláštní. Zřejmě nějaký kamarád.
Sbírám tedy ze země kamínek a házím jej do otevřeného okna. Moje nejmilejší za mnou přichází... Jenže mě nevítá, nemá se ke mně, něco není v pořádku.
„Já... tě dneska nemůžu ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
