Myslíte, že potřebuju psychologa? Pastorace versus terapie

Se Štěpánem jsme se setkali před několika lety na jedné akci. Teď mě kontaktoval s tím, že potřebuje poradit. Neměl zrovna dobré období. Vlastně se jeho problémy vlekly už delší dobu. Stále doufal, že se všechno spraví a začne se mu dařit. Chvíli to tak vypadalo. Věci šly moc dobře. Ale pak přišla nezměrná únava, úzkost a Štěpánovi se nedařilo zhola nic. Těžko vůbec přežíval. Všechno bylo břemenem. Teď už je ze všeho vyčerpaný. Nechápe, proč se mu to děje, a je zmatený. Je to duchovní útok? Je to rodinné prokletí? Je to jeho hřích?

Štěpánovi se zdá Bůh daleko. Byly doby, kdy byl nadšený, jeho evangelizační služba ve sboru rostla, přicházeli noví lidé. Pak mu ale došly síly a musel odstoupit. Přiznává, že tam byla ještě další komplikace. Chodil v té době s jednou dívkou a na jednom víkendovém pobytu se zamiloval do jiné, nevěřící dívky. Jeden večer pod zástěrkou toho, že jí pomáhá, své city až příliš projevoval. Dokonce to přehnal s alkoholem. Výsledkem bylo, že tato dívka se sborem přerušila vztahy a dívka, se kterou chodil, se s ním rozešla. Celý incident pro něho znamenal konec služby a poškozenou reputaci.

Všechno nakonec vyznal, došlo k odpuštění. Ale dodnes se z toho, co se stalo, vzpamatovává. Trpí výčitkami a nechce se mu chodit do společenství. S lidmi se téměř nestýká, protože lidé jsou pro něj velkou zátěží.

Potřebuje tento muž psychologa? Nebo stačí pastorace? Je pro něho řešením návrat ke všem prospěšným duchovním činnostem, jako jsou chození do společenství, modlitba, oslavování Boha, čtení Písma? Nebo potřebuje něco jiného?

Kde hledat skutečné řešení

Moje cesta ke křesťanské psychologii vedla přes snahu pomoci lidem, jako je Štěpán. Vedl jsem mládež, pořádali jsme evangelizace. Už tehdy, před čtyřiceti lety, přicházeli lidé různě rozbití. (Obávám se, že dnes je to ještě horší a lidé přicházejí se stále vážnějšími problémy.)

Vnímal jsem, že lidem se zkušeností narušených vztahů je třeba nejdříve pomoci, aby si přivlastnili Boží lásku. Aby začali důvěřovat v Boží dobrotu. Aby sebe uviděli přes Ježíšovu očišťující moc a dovolili Bohu, aby je miloval a vedl. Pak jsou všechny dobré křesťanské návody cenné, protože v nich je život. Nevnímají-li ale lidé uvnitř teplo Boží lásky, mají duchovní aktivity jen krátký efekt. Stane se to proto, že se soustředí na vnější projevy a vnitřní život s Kristem nefunguje.

Na to potřebují reagovat také osobní vztahy ve společenství. Tito lidé se potřebují propracovat mnoha negativními zkušenostmi z minulosti. Proto potřebují vidět dovnitř nás. Nestačí to, jak zbožnost vypadá navenek. Potřebují, abychom jim odhalili své prožívání vztahu s Bohem včetně našich zápasů, pochybností a nejistot. Vzorem v tom je apoštol Pavel, který dokázal otevřeně mluvit o svých slabostech a svých zápasech.

Dlouho jsem ve svém vlastním životě vnímal (a stále vnímám) rozdíl mezi tím, jaké by věci měly být, a jaké jsou. Jako bych stále znovu musel poddávat Ježíši další a další oblasti. Jako bych se učil milovat druhé, hlavně ty nejbližší, láskou, která hodně stojí. Jako by moje motivy potřebovaly být přečišťovány. A to vyžaduje brutální čestnost a otevřenost Duchu svatému.

Žijeme v kultuře, kde má psychologie vliv a terapie je srozumitelnou formou pomoci.

Nedomnívám se, že řešením je psychologie, zatímco křesťanství je v tom bezzubé. Naopak, jsem přesvědčený, že skutečným řešením je Ježíš, pokání, obrácení a proměna Ježíšovou mocí. Ale žijeme v kultuře, kde má psychologie vliv a terapie je srozumitelnou formou pomoci. Já sám jsem psychologii, křesťanskou psychologii, začal studovat proto, že jsem hledal cesty, jak vyzbrojit církev pro potřeby 21. století.

Péče v kontextu vztahů

Silnou stránkou pastorace je to, že je napojena na společenství. Umožňuje osobní péči v kontextu reálných pravdivých vztahů. To jednak umožňuje mnohem pravdivější a zdravější pohled na problém, se kterým pastorovaná osoba zápasí. V terapii lze leccos předstírat a zastírat. Dobrá terapie by se ke skutečnosti nakonec měla dostat, ale může to trvat dlouho. Zdravé společenství má však uzdravující moc právě díky pravdivosti vztahů.
Navíc je to Ježíš, kdo mezi křesťany utváří vzájemné vazby. Nejsou to jen lidské horizontální vztahy, ale slouží vertikálnímu vztahu s Bohem. Centrem je Kristus a Boží, nikoli lidská pravda. Boží, nikoli lidská vůle. Uzdravení není jen lidské (přestože Bůh vložil do mezilidských vztahů velkou moc), ale lidské vztahy spoléhají a čerpají z Božího uzdravení. Už to nás vede k pokoře a spoléhání na Boží moc.

Skutečně dobrá terapie důležitost přirozených vztahů vidí také. Terapie je totiž časově omezený, umělý vztah, který má na omezenou dobu překlenout náročné období a doplnit to, co chybí. Ale ne trvale. Proto by od prvního setkání měla usilovat o to, aby nebyla potřeba. Člověka, s nímž pracuji, často vyzvu k tomu, aby požádal několik bližších lidí v církvi, aby se za něho modlili a občas se s ním setkali. Je to důležité, protože to jsou přirozeně dostupné vazby, které přetrvávají i poté, kdy spolu naši práci ukončíme. Pastorační vztahy a vztahy ve společenství poskytují cennou podporu.

Terapii, nebo pastoraci?

Terapie vytváří určité chráněné prostředí. Aby mohla rychle vzniknout důvěra, jsou potřebná určitá jasná opatření. Je to umělý vztah s pevnými pravidly. Kromě profesionality a mlčenlivosti k těmto pravidlům patří také vyloučení duální role. To znamená, že mezi terapeutem a osobou v terapii nesmí existovat další typ vztahu. Terapeut a klient se nesmějí znát z jiného kontextu. Proto terapii nelze provádět se členy rodiny, s přáteli, ale ani s členy stejného společenství. Je to striktně profesionální vztah zaměřený na určitý cíl. To je nezbytné proto, aby bylo možné řešit vážnější a hlubší úrovně problémů.

Pastorace naproti tomu vyrůstá z přirozených vztahů. Je projevem zájmu jednoho o druhého. Motivací je péče těch, kdo vedou společenství, o potřeby, a to nejen duchovní, ale také duševní a fyzické, členů společenství. Proto pastorace stojí na zájmu, přijímání a podpoře jeden druhého. (Trpí-li jeden úd, trpí všichni. 1K 12,26) Je to vlastně ideální prevence vážnějších problémů.

Kromě této odlišnosti pastorace a terapie také odlišně definují duševní problémy. Duchovní pohled se soustředí na příčiny potíží, jako jsou hřích, neposlušnost, svévole, případně démonická posedlost. Psychologie klasifikuje problémy spíš podle vnějších pozorovatelných projevů. A také usiluje nalézt a experimentálně ověřit účinné prostředky léčby. Křesťanský přístup hledí k prvotním hlubokým příčinám. Těmi se psychologie nezabývá, protože nehledí tak daleko. Proto je psychologická diagnostika patologií přehlednější a srozumitelnější. Psychologie se nezabývá morálními souvislostmi a skutečným zdrojem porušenosti světa, zatímco pastorace vidí příčiny v narušeném vztahu s Bohem a usiluje o obnovení tohoto vztahu.

Silnou stránkou pastorace je to, že je napojena na společenství.

Jedna z etických zásad terapie hovoří o tom, že terapeut musí vycházet z hodnotového systému klienta. Jeho vlastní přesvědčení zde musí ustoupit. Měl by si být vědom svých výchozích předpokladů a do procesu terapie je nevnášet. Hodnoty by měl přizpůsobit východiskům osoby, se kterou pracuje. Navíc je etickým požadavkem, aby terapie byla multikulturní. Znamená to, že si je psycholog vědom odlišností kultury nebo subkultury klienta. To se netýká jen jiné národnosti, ale také prostředí, ve kterém se klient pohybuje, například specifického křesťanského prostředí. Měl by tedy být informován o způsobu myšlení křesťanů. Skutečný profesionál by měl být dostatečně zralý, aby se přizpůsobil rámci člověka v terapii.

Nedávno mi volala jedna psycholožka, která pracuje se ženou, kterou znám z církve. Volala proto, že chtěla konzultovat duchovní stránku problému, který spolu řeší. Řekla, že sama není věřící, ale chce zjistit, jak určité deformace vypadají z pohledu křesťanské víry její klientky. Takto by měla zásada hodnotové nestrannosti vypadat. To je ovšem ideální stav. Ne vždy je to splněno. Už proto, že je to skutečně náročné.

Začínat od nuly

Zdá se mi, že dobrý výchozí bod v pomoci lidem je pokora. Setkal jsem se s velmi sebevědomými psychology, kteří skutečně důvěřovali v moc prostředků, teorií a technik, které si osvojili. Ale i na straně křesťanů dochází k zjednodušeným slibům, k vyvolávání přehnaných očekávání a k suverénním prohlášením, po nichž, pokud se nenaplní, následuje zklamání. Často je to právě arogantní postoj, co pomoc ochromuje. Centrem se totiž stává ten, kdo pomáhá. Ne Bůh, který je Pánem a dává život. Naše povýšenost a nepatřičné sebevědomí způsobují to, že nás Bůh nemůže použít.

Mnohem lepší je začít s postojem pokory. Vysvobození je Boží čin a my sloužíme jeho cílům jako jeho nástroje. Proto potřebujeme hledat Boží vedení a nedoufat v sebe více, než přísluší (Ř 12,3). Je to Ježíšova moc, ne moje duchovnost ani profesionalita, co uzdravuje a vysvobozuje.

To, z čeho s každým novým klientem vycházím, je, že jakoby začínám opět od nuly. Nerozumím, neznám a nevím. Moje dosavadní zkušenosti mohou pomoci, ale také mohou být překážkou. S člověkem, kterému pomáhám, se vždy učím něco nového. Proto jsem odkázaný na Boží milost. A také si musím doplnit znalosti, která v dané oblasti nemusím mít. Musím naslouchat, snažit se porozumět a projít novou cestou. To nemohu bez Ježíše. Naše víra není v tom, že víme všechno, ale v tom, že dokážeme přiznat svoje omezené poznání, a přitom cele důvěřujeme v Pána, který ukáže cestu. Výsledkem pokory je spolupráce dobré pastorace s dobrou terapií.

Pomoc z více stran

Když se vrátíme k příběhu Štěpána, byl jsem spíše v pastorační roli. Štěpán chtěl radu a já jsem musel zhodnotit situaci a posoudit, jaký typ pomoci je na místě. Něco jako obvodní lékař, který určí diagnózu a pošle k patřičnému specialistovi. Pastorační pracovník by měl posoudit své možnosti – odborné, časové – a přiměřenost formy pomoci. Je moudré si uvědomovat, že pokud něco začnu, musím to také dokončit. A pro to musím mít podmínky. Jinak riskuji zklamání a zranění.

U Štěpána jsem hned získal podezření, že může jít o bipolární poruchu. Ta spočívá v tom, že se střídají období horečné činnosti, silného vypětí a velkého nasazení s obdobími propadu a deprese. V období mánie také může docházet k rizikovému jednání. Takovému člověku kvůli vybuzeným emocím připadá, že může všechno. Cítí se výkonný a úspěšný. Není to ale stabilní stav, a proto později upadne do deprese.

Z tohoto důvodu jsem mladíkovi doporučil vyhledat odbornou pomoc. Už to, že mu někdo pomůže porozumět této diagnóze a cyklu poruchy, napomůže regulaci chování. Tito lidé obvykle přicházejí v době deprese. Během období mánie necítí problém, ten vnímá jejich okolí, které jim z jejich pohledu úspěch nepřeje. Obvykle také člověk musí projít dvěma až třemi cykly, než je nemoc rozpoznána. Štěpán potřeboval tomu všemu porozumět.

V dnešní době se mi zdá, že je dobré, aby pastorace ve sboru měla možnost odkázat na několik spolehlivých lidí, kteří se věnují terapii. Je dobré takové lidi hledat, zhodnotit zkušenost s nimi a pak je s důvěrou doporučovat.
Přesto i v průběhu terapie je místo pro pastorační pomoc. Bude to podpora, třeba setkáními jednou za dva týdny a rozhovory o tom, zda odborná terapie pomáhá, co se daří a nedaří. Problém neřešíme, to je věc terapie. Ale poskytujeme podporu a člověka doprovázíme. Modlíme se s ním. A můžeme usilovat o zapojení dalších lidí ve společenství, aby se péče rozdělila.

Pomoc vždycky přichází z více stran. Otázkou není, co je to jediné správné, ale jak pomoci na různých úrovních tak, aby Bůh mohl uzdravovat.

Ing. Pavel Raus, M. A. Clin. Psy., M. A. Theol., Ph.D., je psychoterapuet a pastorační poradce, zakladatel organizace Paraklétos, vyučuje na ETS. Je členem CB Vysoké Mýto.