Misionáři v Albánii: „Sousedi nám radili, ať si pořídíme kalašnikov“

Jak jste se stali misionáři?

Jen: Moji rodiče byli 13 let misionáři v Západní Indii (Karibik) a 34 let v Anglii. Také rodiče mého tatínka byli misionáři. Když mi bylo asi dvanáct, cítila jsem, že mi Bůh jasně říká, že bych měla být misionářkou. O rok později jsem měla možnost si vybrat cizí jazyk, který jsem se chtěla učit. Vybrala jsem si francouzštinu a pokračovala jsem s ní i na univerzitě, kde jsem studovala také hudbu. Na světě je mnoho míst, kde se mluví francouzsky, a hudbu můžete provozovat kdekoli na světě. Neskončila jsem ale jako misionářka ve Francii, i když jsem to zkoušela. Jela jsem na několik misijních výjezdů do Francie a na Kostariku.

U svých rodičů jsem viděla, jak těžké je získat podporu z mnoha sborů v různých amerických státech. Potřebovala bych hodně času, abych je všechny navštívila, proto jsem chtěla být laický misionář, chtěla jsem alespoň na půl úvazku pracovat.

Neexistoval žádný sbor, se kterým by se dal navázat kontakt. Začínalo se od nuly.

Šít stany jako apoštol Pavel?

Jen: Ano, a při tom mít také čas na misii. Ale nešlo to. Cítila jsem, že mám být na Korsice, ale kromě letních prázdnin jsem tam nemohla najít pořádnou práci. Uvědomila jsem si, že tyhle dveře jsou zavřené. Po létě na Korsice jsem na jaře potkala Shauna. Vůbec jsem tehdy nevěděla, kde Albánie je ani jakým jazykem se tam mluví.

Shaune, ty jsi v té době už byl v Albánii? Jak ses tam dostal?

Shaun: Do Albánie jsem přijel asi šest let předtím, než jsem potkal Jen. V 80. letech, když jsem byl mládežník, byla východní Evropa za železnou oponou. Zajímala mě tamní pronásledovaná církev. Vyrůstal jsem ve sboru, který nebyl moc velký, ale lidé v něm se hodně modlili. Modlili se za východní Evropu i konkrétně za Albánii. Pamatuji si, že jsem byl na modlitebním setkání, na kterém jsme se modlili za to, aby Bůh ve východní Evropě jednal. Nás sbor byl v kontaktu s britskou misionářkou v Řecku a ta nás informovala o různých tamních pokusech dostat se do Albánie: Byl to nejuzavřenější stát východní Evropy a přinést do něj evangelium bylo obtížné.

Jak jejich pokusy vypadaly?

Shaun: Po řekách, které tečou z Řecka do Albánie, například pouštěli plastové láhve s biblickými texty v albánštině v naději, že je tam někdo vyloví. Pořádaly se také zájezdy. Nebylo jich mnoho, byly organizované státem a navštěvovaly se během nich továrny a pár měst. Tato misionářka se jich účastnila a snažila se během nich oslovit místní. Povzbuzovala nás k modlitbám. To byl můj první kontakt s Albánií. Pamatuji si, že jsem při modlitbách za Albánii cítil zvláštní pohnutí. Nepřikládal jsem mu ale žádný zvláštní význam a nikomu jsem o tom neřekl.

Asi o rok později k nám do sboru přijel bratr, který založil Albánskou evangelikální misii (Albanian Evangelical Mission), měl pro Albánii vizi a zápal. Jeho vyprávění ve mně rezonovalo. Začala perestrojka, východní Evropa se začala měnit, Albánie byla samozřejmě stále ještě uzavřená země, ale poslední slova, která mi tento muž řekl, byla: „Na shledanou v Albánii.“ Když se v roce 1992 Albánie otevřela světu, kontaktoval jsem ho a jel do Albánie s ním. Bylo mi dvacet.

Proč ses rozhodl tam jet a zůstat? Mohl ses za Albánii třeba jen dál modlit...

Shaun: Pocítil jsem silnou touhu tam jet. Je těžké to popsat. Nemyslím si, že takovou zkušenost musí mít každý misionář, ale po více než třiceti letech v Albánii musím říct, že mi tento silný pocit povolání mnohokrát pomohl překonat těžkosti a zůstat.

Dárky v krabicích od bot

Jak jste se seznámili?

Jen: Pracovala jsem v Anglii pro jednoho evangelistu jako jeho osobní asistentka. Na jedné křesťanské konferenci, kde bylo asi 6000 lidí, jsem ve stánku prodávala jeho knihy. První večer po bohoslužbě, když se sál začínal vyprazdňovat, uviděl můj otec svého známého, Shaunova pastora. Pozdravili se, začali si povídat a my se Shaunem jsme tam stáli trochu jako patá kola u vozu. Tak jsme se začali bavit. Během konference jsme pak na sebe pořád naráželi a povídali si.

Shaun: Byl jsem v Británii na tři čtyři týdny, takže jsme se několikrát potkali i po konferenci. Pak jsme si asi půl roku psali. Po půlročním korespondenčním vztahu jsme se zasnoubili.

Jen: Shaun přijel do Británie a požádal mě o ruku. Souhlasila jsem, i když jsem předtím v Albánii nikdy nebyla. Zasnoubili jsme se prvního listopadu a v lednu jsem jela se Shaunovými rodiči poprvé do Albánie. Jeli se mnou jako doprovod, protože by to nevypadalo dobře, kdybychom jako snoubenci cestovali po Albánii sami.

Shaun: V létě jsme se pak v Anglii vzali.

Jaká byla na počátku 90. let v Albánii náboženská situace?

Shaun: Neexistovala tam podzemní církev. Většina země byla tradičně muslimská, byla zde katolická a pravoslavná menšina. Před začátkem komunismu byl v Albánii pouze jeden protestantský sbor v Korči a z něj zůstali pouze tři nebo čtyři věřící. Kromě těchto mužů neexistoval žádný sbor, se kterým by se dal navázat kontakt. Začínalo se od nuly. Pořádaly se pouliční evangelizace, rozdávala se literatura, na ulicích se zpívalo. Do nově vytvořených křesťanských skupin, společenství a sborů, které se scházely po domácnostech, veřejných knihovnách či společenských místnostech, přicházelo hodně mladých lidí.

Vyznávali svou víru, nechávali se pokřtít, byly to tisíce lidí. Musíme si ale uvědomit, že v tom bylo také dost lidského. Země byla dlouho izolovaná, obyvatelé nikdy nemluvili s cizincem, nikdy nehovořili o náboženství, a najednou už tyto věci nebyly tabu. Lidé jsou přirozeně zvídaví. Nicméně tisíce mladých lidí, kteří uvěřili začátkem 90. let, zažily skutečný Boží dotyk a dodnes jsou křesťany.

Jaká je situace dnes?

Jen: Lidé už nejsou tolik zvědaví. Když jsem přijela do Gjirokastry poprvé v roce 1999, a možná ještě v roce 2005, či dokonce v roce 2010, lidé když mě viděli na ulici, hned se ptali, proč tam jsem. Byla to příležitost jim říct, že jsem tu proto, abych s nimi sdílela svoji víru. Teď jsme už devět let v hlavním městě Tiraně a nikdo se nás neptá, lidé jsou na setkání s cizinci zvyklí. Ale i v Gjirokastře už je hodně turistů, takže situace je jiná i tam.

Shaun: Tirana je velké město, život je rychlý, lidé nejsou tak osobní. Ale i v menších městech jsou lidé méně zvědaví. V Albánii pracovalo mnoho různých náboženských skupin – mormoni, svědkové Jehovovi, také islámské skupiny. Albánie není příliš velká. Myslím, že lidé jsou lehce unavení z náboženských organizací, které se je pokoušejí konvertovat. Většina nově obrácených lidí se k víře dostane díky osobním vztahům, přátelství s křesťanem, kolegou v práci, příbuzným. Snažíme se o budování mostů, děláme věci, které pomáhají celé komunitě, příkladem mohou být English kempy nebo dětské tábory.

Jen: Na ně pak během celého roku navazujeme dětskými kluby. V Albánii je velmi málo aktivit pro děti a mládež.

Nevadí jim přijít do sborové budovy?

Jen: Sborová budova byla v Gjirokastře jen pronajatý obchod u cesty, takže pro děti bylo lehké přijít.

Shaun: Téměř všechny děti, se kterými pracujeme, nikdy předtím v žádném sboru nebyly, ale díky kempům začnou chodit na naše kluby. Ve městě Tepelena, kde jsme také pracovali, jsme hned po letním kempu s asi 20 teenagery založili mládež, která se dále rozrostla. V Ballshi, což bylo další město, kde neexistoval sbor a které je nominálně muslimské, jsme začali pracovat během Velikonoc. Šli jsme do všech škol a rozdávali jsme všem dětem dárky v krabicích od bot.

V domě jsem neměl nic cenného. Říkal jsem si, že kdyby přišli, můžou si vzít, co chtějí.

 V krabicích od bot?

Jen: Jde o projekt Operation Christmas Child (Vánoční dítě). Lidé v USA, Německu či Velké Británii dají do krabice od bot hračky, kartáček na zuby, pastu, mýdla, školní potřeby, zabalí ji do vánočního papíru a pošlou ji do chudých zemí. Dostanou je místní sbory a jiné organizace a rozdávají je tam, kde je potřeba. Dárky někdy přicházely se zpožděním, v únoru, březnu, proto jsme je rozdávali až na Velikonoce.

Shaun: V Ballshi jsou tři základní školy, kde jsme rozdali všechny krabice. Školský systém je sekulární, ale úřady nám daly povolení. Řekli jsme, že dárky jsou vyjádřením křesťanské lásky. Spolu s dárky jsme všechny také pozvali do místního paláce kultury na velikonoční představení. Přišlo asi 400 dětí. S některými jsme pak začali dětský klub.

Jen: V posledních deseti letech se rozšířil internet a děti chtějí méně aktivit. Chtějí být doma na svých telefonech nebo v internetové kavárně.

Shaun: To je dnes výzva všude.

Když hrozilo, že nás unesou...

V roce 1997 Albánie čelila možná ještě těžší výzvě. Jak jsi ji, Shaune, prožíval?

Shaun: Albánie se dostávala z velice divného druhu marxismu. V 90. letech to byla politicky velice nestabilní země. Na začátku 90. let odešlo hodně Albánců do Řecka a Itálie. Velice tvrdě tam pracovali, aby si vydělali peníze, o které pak přišli v tzv. pyramidových hrách (nelegální činnost spočívající ve víceúrovňové struktuře lidí, kde zisk pochází výhradně z nabírání nových členů – pozn. red.). To přineslo v roce 1997 politickou krizi, téměř občanskou válku. Kriminální gangy kradly tanky, s nimiž pak přepadaly banky, všude vládl chaos, bezpráví. Lidé bez důvodu stříleli do vzduchu. Byly zabity tisíce lidí. Pro mladou albánskou církev to bylo dost dramatické. Bylo tam hodně evangelikálních misionářů, možná 600, někteří zakládali sbory, jiní dělali humanitární práci, vedli dětské domovy. Většina z nich odjela. Často proto, že jim to nařídila vláda, podle které nebylo bezpečné v zemi zůstávat, jiní se řídili radami své ambasády. Někteří z nás zůstali. Pracujeme pro malou organizaci, náš ředitel a ostatní spolupracovníci prokázali velkou odvahu. Když se náš tým rozhodl v Albánii zůstat, naše rozhodnutí podpořili, což bylo velice těžké. Jste-li ředitel misie v Británii, nesete vinu za cokoli, co se vašim misionářům stane.

Co nejhoršího se stalo tobě nebo členům sboru?

Shaun: Hrozilo nám, že budeme uneseni a drženi pro výkupné. V zemi bylo pár náboženských fanatiků, o kterých se předpokládalo, že by mohli být pro misionáře nebezpeční. Také hrozilo, že nás okradou. Žil jsem v domě, kde jsem neměl nic cenného. Říkal jsem si, že kdyby přišli, můžou si vzít, co chtějí. Sousedé mě přesvědčovali, ať si pořídím kalašnikov, protože každý jeden či dva měl. Když ale máte zbraň, můžete ji použít, a já jsem nikoho zabít nechtěl. Bylo by lepší odjet ze země než mít zbraň...

Proč jste zůstali?

Shaun: Zůstali jsme s našimi ovečkami jako duchovní opora, to byl hlavní důvod. Nehráli jsme si na hrdiny, snažili jsme se jen udělat správnou věc.

Pravoslavná tradice je silnější než muslimská

Máte tři děti. Jak přívětivé město byla Gjirokastra pro jejich výchovu?

Jen: Vychovávat děti v Gjirokastře nebyl problém. Děti si mohly hrát v celém sousedství, nejen na zahradě, protože tam každý dával pozor na každého. Cítila jsem se tam velmi bezpečně, i sama večer.

Shaun: Všechny naše děti chodily do státní albánské školy. Mluví výborně albánsky.

Mluvili jsme o roce 1997 a o tom, jak byla země nestabilní, a teď říkáš, že ses i sama večer cítila bezpečně. Jak to jde dohromady?

Jen: Naše první dcera se narodila v roce 2001, což je docela dlouho po roce 1997. I v roce 1999 jsem se v Gjirokastře cítila bezpečně – na rozdíl od lidí, se kterými jsem mluvila v Tiraně či dalších městech.

Pomohlo vám nějak ve službě to, že vaše děti chodily do místní školy?

Jen: Myslím, že to pomohlo hodně. Lidé slyšeli o jiných misionářích, kteří své děti učili doma, a to v nich vzbuzovalo otázku, proč jejich školy nejsou pro děti misionářů dost dobré. Když jsme své děti dali do místní školy, vyslali jsme signál, že jsme ochotni se začlenit a že naše děti jsou stejné jako ty jejich. Pomohlo nám to se více včlenit do místní komunity. Znali jsme učitele, ředitele školy i vedoucího odboru školství. Když jsme od něj potřebovali získat povolení, abychom mohli ve škole rozdávat pozvánky na naše tábory, řekl jen: „Ano, moje dcera s vámi byla loni. Zavolám i svým kolegům v okolních okresech, aby vám pomohli...“

Byli jsme dobře přijímáni také proto, že Shaun měl přednášky na univerzitě a já jsem tři roky učila angličtinu. Když řeknete, že jste misionář, lidé se vás ptají, co celý den děláte. Ale když řeknete, že máte klub pro děti nebo že učíte angličtinu, má to větší váhu, děláte něco dobrého pro místní komunitu.

Říkali jste, že většina země je tradičně muslimská. Když se děti z muslimských rodin stanou křesťany, je to problém?

Shaun: Někdy ano, někdy ne. Hlavní problém je síla albánské rodiny. Typická albánská rodina je rozšířená rodina se silnými vazbami a silnou loajalitou mezi členy. Mládežník, který se stane součástí sboru, tuto loajalitu podrývá a členové rodiny proti tomu protestují. Některým rodinám hodně záleží na veřejném mínění, zvláště v místech, kde je muslimská tradice silnější. Nemusejí to být ani rodiče dítěte, ale třeba jeho strýc, který se ptá, proč jeho synovce nechají, aby opustil rodinnou tradici.

Jen: Jsou rádi, když se jejich děti účastní aktivit, které pro ně pořádáme. Ale když dosáhnou určitého věku, zvláště dívky kolem 13. roku, najednou jim rodina začne říkat: „Ne ne, teď už jsi velká a tyhle dětinské věci nebudeš dělat.“

Shaun: Řekl bych, že vytvořit si loajalitu k evangelikálnímu sboru je obvykle těžší pro někoho z pravoslavné rodiny. Průměrná albánská muslimská rodina je jen nominální, pravoslavná komunita svoji náboženskou identitu prožívá silněji. Většina z nich kromě Vánoc a Velikonoc ani nechodí do kostela, je to spíš silná kulturní identita. Na severu Albánie to můžeme říct o katolické komunitě, na jihu o pravoslavné.

Jen: Myslím, že pro ty, kdo pocházejí z pravoslavné rodiny, je těžké tuto tradici opustit. I když pravidelně chodí do evangelikálního sboru, stále chtějí při zvláštních příležitostech zapalovat svíčky nebo slavit svátky svatých. Mám dojem, že jsou možná trochu zmatenější, je pro ně těžší vidět rozdíly mezi pravoslavnou a evangelikální vírou, myslí si, že už křesťany jsou. Naproti tomu muslim ví, že je muslim a že křesťanství je něco jiného.

„U nás se to nikdy nezlepší...“

Kolik je v zemi evangelikálů?

Shaun: Těžko říct, lidé hodně emigrují. Je tam asi 200 evangelikálních sborů různých denominací, některé jsou docela velké – 200, 300 členů. Mnoho sborů je docela malých – 20, 30 lidí. Ale fakt, že po celé zemi je nějakých 200 sborů, je úžasný, když si uvědomíte, že v roce 1991 byli v Korči tři staří muži – jediní evangelikální křesťané v zemi.

Jen: V Gjirokastře chodí pravidelně do sboru 20–30 lidí, přicházejí a odcházejí, dost se to mění. Dva starší, kteří sbor vedou, se teď nejvíce věnují klukům v pubertě, ale až dospějí, téměř všichni odejdou na vysokou školu do jiného města, nejčastěji do Tirany. Lidé také odcházejí za prací do Itálie, Německa nebo Řecka.

S čím dalším albánští křesťané zápasí?

Shaun: Řekl bych, že je tu problém s chudobou a sponzorováním albánské církve ze zahraničí. Křesťanské zahraniční agentury působící v Albánii ne vždy projevují dostatek moudrosti v tom, komu dávají peníze a koho sponzorují. Je to velice komplikované. Někdy jsou agentury pouze naivní a sponzorují projekty a podporují lidi, kteří nejsou schopni unést velkou finanční zodpovědnost. Někdy se zahraniční agentury snaží o budování království, ale ne toho Božího, jde jim o úspěch a budování vlastní organizace.

S nezralostí také souvisí rozdělení albánské společnosti, která byla dlouhá léta totalitní, neexistovaly občanské organizace, jediná strana kontrolovala vše, a to samozřejmě není prostředí, které by rozvíjelo dobré vedoucí. Ano, lidé se obraceli. Pokud jste ale nezažili příklady dobrého vůdcovství, nestanete se najednou skvělými křesťanskými vedoucími...

Jen: Myslím, že velkým problém i mezi křesťany je negativismus. V Albánii není žádná budoucnost, žádná práce není jistá. „Co budou dělat naše děti? Nic nás tady nečeká. Nikam se neposouváme, nikdy se to u nás nezlepší...“ Lidé o své zemi hovoří velice negativně.

Shaun: Někteří lidé se tomu v moci Ducha a díky naději evangelia dokážou vzepřít. Je to ale těžké, když takto mluví celá společnost.

Jen: Často slyšíte, jak říkají: „Jsme hrozně chudí, jsme tak pozadu za ostatními.“ Říkám jim: „Podívejte se, kam se vaše země za posledních 20 let dostala. Nejste chudí! Předtím jste měli devět dětí a tři vejce na celý týden.“ Snažím se lidem připomenout pozitiva. Když je navštívíte, jsou velmi pohostinní, štědří.

Určitá míra negativity může být dobrá, protože člověk vidí, co je potřeba změnit...

Jen: Nechtějí nic zlepšit, chtějí prostě odejít.

Shaun: Myslím, že to je lidská přirozenost. Definice štěstí je, že jdu do supermarketu a stojím ve frontě, která se posouvá rychleji než ostatní. Dívám se z okna a vidím, že můj dům je hezčí než dům souseda. Od té doby, co se Albánie v roce 1991 otevřela světu, se neustále porovnává s Řeckem a Itálií. Myslím, že to mnoho Albánců demoralizovalo.

Bůh nejede na pětiletky

Jen, říkala jsi, že jsi studovala hudbu. Využíváš v Albánii svůj hudební talent?

Jen: Překládáme písně, učím ve sborech kvalitní chvály, které mají smysl.

Shaun: Jsem zděšen tím, co sbory zařazují do svého uctívání. Mám pocit, že lidi učí, že chvála je nějaká sobecká emocionální zkušenost. Osobně chválu chápu transcendentněji. Týká se to i praktické stránky: K tomu, aby lidé mohli na shromáždění společně zpívat, nepotřebujete skupinu pěti lidí s mikrofony, pokud jsou ty písně v pravidelném metru.

Jen: A není to pak tak hlasité jako se zesilovačem, kdy ani neslyšíte, jak zpívají ostatní. Proč pak zpívat?

Shaun: Myslím, že Písmo nám ukazuje, že bohoslužebný sborový zpěv je pro duchovní růst důležitý.

Jen: V Tiraně jsme byli v mnoha sborech. Lidé při chválách stojí, ale polovina z nich ani neotvírá pusu. Myslím, že to je proto, že hudba je příliš nahlas, jen poslouchají. Miluju zpívání, ráda se s ostatními sladím, ale když neslyším sebe ani svého manžela, který stojí vedle mě, proč bych měla zpívat? Bolí mě z toho hlava, není to uctívání.

Jaká je vaše vize pro Albánii?

Shaun: Věřím v moc evangelia, věřím v Boží milost, takže očekávám dobré věci, očekávám, že uvidíme nečekaná obrácení. Evangelium má moc. Jedna z nečekaných a povzbudivých věcí, která se stala v posledních pár letech, je misie mezi vězni. Křesťané mohou chodit do věznic jako kaplani, některé z nich znám. Sám jsem vězení navštívil, abych tam jako host kázal. Kázal jsem 50 mužům! Neznám žádný sbor v Albánii, kde kážete 50 mužům.

Jen: Většinou jsou to mladí lidé a ženy.

Shaun: Ti muži tam uctivě seděli a poslouchali. Je úžasné, že vláda křesťanům umožnila svědčit ve věznicích. Dějí se povzbudivé věci. Albánie jako celek bude ale asi pokračovat podobným způsobem jako dosud: nahoru a dolů, dva kroky dopředu, jeden zpátky. Pamatuji si, že v 90. letech, kdy do sborů chodily tisíce mladých lidí, zavládl mezi misionáři velký optimismus. Někteří z nich věřili, že Albánie se stane klíčem k evangelizaci Turecka. Nikdy jsem si to nemyslel, je to příliš nadsazené. Myslím, že optimismus vyjadřovaný některými misionáři byl nemístný. Nevíme, co Bůh udělá. Děláme, co můžeme, rozséváme semínka, zaléváme je, musíme být ve své práci kreativní. Jak říkal apoštol Pavel, používáme všechny prostředky, abychom některé získali, ale nechceme manipulovat a nechceme vytvářet fantazie o tom, co Bůh v příštích pěti nebo deseti letech udělá. Bůh není komunista, nejede na pětiletky.

Jitka a Tomáš Evanovi