Lucie Endlicherová: Slzy na schodech

Práce, kterou dělám, často vyžaduje celého člověka. Když se po náročném dni doplouhám k tatínkovi (bydlí naštěstí nedaleko, často je procházka k němu formou odpočinku), už se mi nechce vůbec nic.

Jednoho prosincového odpoledne jsem to stihla až za tmy, unavená až hrůza. Po cestě do schodů se mi chtělo brečet. Cítila jsem především hlubokou nespravedlnost toho celého a chuť utéct, schovat se, aspoň na chvíli. A hned když jsem odemkla dveře, věděla jsem, že špatná nálada by se dala krájet a čeká mě další část šichty, se kterou mi ani tentokrát nikdo nepomůže. Se slzami vzteku i vyčerpání na krajíčku jsem po chvíli vyběhla z bytu, na nákup, s touhou alespoň na okamžik se uklidit ze silového pole negativních emocí. Tak pro změnu ze schodů, teď už s reálnými slzami, které se snažím osušit do rukávu.

Najednou jde proti mně Ježíš. Tázavě se mu podívám do obličeje. „Jdu tam místo tebe. Kdo jiný s ním bude mít soucit, když ne ty?“

Podlomí se mi kolena, usedám na schod a pláču naplno. „To ne, Pane, to ne. Já vím, že je to moje místo. Děkuju, žes mi to připomněl.“

Nákup skládám do košíku neobratně, moc to přes ty slzy nejde. A do schodů jdu pomalu, dýchám zhluboka. Kdo ví, co mě čeká za dveřmi. Něco jiného je prožít tak silné Boží vybídnutí, a jiné je pak uvést ho do života.

Odemykám a hned na prahu poznávám naprostou změnu atmosféry. Tatínek na mě tentokrát volá už ke dveřím: „Lucinko, já jsem na to přišel. Když přijdeš ty, je to, jako by přišel Pán Bůh. Odpusť, že jsem na tebe byl takový. Jsem šťastný, že tě mám.“

Mám se o koho opřít. Ježíš sám mě chce naučit soucitu, který má s opuštěnými. Každý den znovu do té školy vstupuju. Někdy nadávám a často to bolí až do morku kosti. Učit se nezapomínat na sebe a své potřeby je neméně náročný úkol téhle školy. Bohu díky, že na ni nejsem sama.

Lucie Endlicherová, BJB Brno

Autorka je moderátorkou Rádia 7 (TWR-CZ).