Lubomír Ondráček o Večeři Páně: Máme pít Ježíšovu krev?
Pán Ježíš byl na jednu stranu vstřícný a přijímal lidi, kterým se ostatní spíše vyhnuli. Na druhou stranu byl někdy až překvapivě provokativní a přinášel rozdělení. Jan v šesté kapitole zachycuje Ježíšovu promluvu, která musela být pro Židy šokující. Mluví o sobě jako o živém chlebu, a když tomu nerozumějí, tak ještě přitvrzuje. „Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a nebudete-li pít jeho krev, nebudete mít život v sobě.“ (J 6,53b)
Audio pouze pro předplatitele
Jíst jakoukoli krev Mojžíšův zákon zakazoval. Krev se vylévala na zem, protože symbolizovala život. Dokonce v ní byl život. A tady se mluví ne o krvi obětního zvířete, ale krvi lidské. Nelze se divit, že se z tohoto důvodu od Ježíše mnozí odvrátili.
Pán Ježíš ovšem neměl za cíl někoho pohoršit, ale zachránit. Jeho výklad pokračuje v intenci toho, že v krvi je život. On dává věčný život, a nelze ho získat někde jinde. Jeho probodené tělo a prolitá krev přinášejí záchranu. To je v intencích Zákona. Tuto záchranu nelze přijmout jinak než v naprosto osobním společenství s Kristem, skrze vědomí zachraňující moci jeho krve.
Otázkou zůstává, jak máme prakticky Kristovo tělo jíst a jeho krev pít. Na první pohled se zdá, že se tu Pán Ježíš odkazuje k Večeři Páně, kde mluví o svém těle a krvi. Myslím, že i takto můžeme tuto výzvu chápat. Současně si však myslím, že toto pojetí nepokrývá celý význam těchto Ježíšových slov. Večeře Páně není něco magického. Pokud k ní někdo přistupuje bez víry, a doufá v záchranu skrze nějaký vnější akt, myslím, že míjí to, o čem Pán Ježíš mluví.
Dokonce i přistupování k Večeři Páně s vírou ještě nemusí naplňovat Ježíšovu výzvu zachycenou Janem. Myslím si, že slova „jíst jeho tělo a pít jeho krev“ odkazují k víře v záchrannou moc Ježíšovy oběti a vedou nás k hlubokému každodennímu společenství s Kristem. Toto blízké společenství, ke kterému patří otevřenost k Božímu povzbuzení a vedení, poslušnost a následování, nemůžeme nahradit občasným společenstvím při Večeři Páně, i když i toto společenství k následování patří.
Stejně jako potřebovali Izraelité na poušti manu každý den – a dokonce si ji nemohli ani nasbírat na další den s výjimkou soboty – stejně jako se v Modlitbě Páně obracíme na Boha s prosbou o chléb na každý den, potřebujeme i každodenní společenství s Kristem. Nedá se nějak „do zásoby“ najíst jeho těla a napít jeho krve. Když jsme poznali a spolu s Petrem můžeme vyznat, že Ježíš „má slova věčného života“ (J 6,68), budeme se chtít sytit každý den.
Ing. Lubomír Ondráček je hlavním pastorem KS Praha a tajemníkem KMS.
