John de Jong: Proč lidé při chválách nezpívají?

Abych vás trochu povzbudil: Vedl jsem ve Velké Británii chvály na akcích, kde byly dva tisíce lidí, i v domácích skupinkách. Tady, v překrásné Praze, příležitostně vedu chvály v jednom malém sboru. A asi dvacet (nebo víc) let vyučuji o chválách a křesťanské tvořivosti. Rád bych vám dal k úvaze pár myšlenek.

Jsme imunní vůči opravdové hudbě?

Za prvé: Nedostatky ve společném uctívání nejsou příčinou, ale příznakem. Jinak řečeno – vysoké tóniny, slabé texty atd. atd. určitě přispívají k tomu, že se shromáždění ke zpěvu nepřidává, ale pokud průměrný návštěvník sboru bude ochoten se zapojit, opravdu nic ho nezastaví. Problém tkví podle mne spíš v oblasti „duchovní“, psychické a především kulturní.

Přimět lidi ke společnému zpěvu je v některých prostředích podobné jako chtít vyždímat krev z kamene. Občas začínám s vedením jednoduše, držím se zpátky; volím prosté písně, abych poskytl lidem prostor k zapojení a podobně, ale často lidé i tak sedí jako pecky a jsou jaksi v rozpacích – aspoň to tak vypadá.

Jasné je jedno: Společný zpěv jako takový již nepatří k běžným kulturním projevům – aspoň u většiny lidí v západní Evropě. Sám jsem vyrůstal za zpěvu lidových písní v našem místním folkovém klubu (byla to v podstatě hospoda), bujaře jsem pěl i reformační písně a někdy jsem si zpíval při mytí nádobí, podobně jako moji vousatí kamarádi folkaři (moje sestra si dodnes pořád pobrukuje – máme to v rodině). Dnešnímu puberťákovi by to připadalo divné.

A mimochodem – trochu odbočím – mnohé z těch reformačních zpěvů byly dost zoufalé, ale já jsem s povděkem pásl po každém dosažitelném hudebním podnětu. To nostalgické ohlížení po „starých dobrých duchovních písních“ nás možná klame. O Skotsku se v padesátých letech devatenáctého století psalo, že „je – pokud jde o zpívání po chalupách – tou nejlepší zemí na světě, ale v kostelním zpěvu tou nejhorší“. Nietzsche (jistě nikterak bezdůvodně) poznamenal, že „na to, aby mě přiměli uvěřit ve svého Vykupitele, by museli zpívat lepší písně“. (Nietzscheho by ovšem podle mne neoslovila žádná).

Dokud nás nezachvátí žízeň po skutečném evangeliu, nemá „uctívání“ naději.

V naší době a v našem prostředí, které nás dennodenně obklopuje, bereme zavděk „hudbou“ z počítače, která kdesi na pozadí poslušně pulzuje v souladu s naším domácím rozvrhem. Ironií je, že tato hudba se právě kvůli své všudypřítomnosti stala okrajovou, znehodnocenou záležitostí, jakýmsi okrajově vnímaným hlukem. Přidejme k tomu neustálé užívání samoladicích procesorů pro zpěv (tzv. auto-tunerů), a máme „hudbu“ (včetně zpěvu), která dokonale ladí, co se týče intonace i rytmu, většinou s ještě banálnějšími texty, než s jakými se setkáváme v průměrných chválách. „Dokonalý“ výraz bezvýraznosti.

Upřímně věřím, že nás to zásobování hlukem po kapkách – podobně jako očkování – učinilo dokonale imunními vůči kráse a moci opravdové hudby. Druhou stranou mince je ovšem úžasná Beethovenova symfonie, Rocková mše (nepokrytá reklama :-) nebo koncert Petra Gabriela (či takový Dylan, kterému zřejmě docházejí finance a potřebuje si vydělat pár drobných) – jenže to jsou profesionální vystoupení, která jen sledujeme, podobně jako když rozjímáme nad uměním v muzeu. Přirozené soužití s hudbou je dnes mnoha lidem něčím cizím.

Chvály může „vylepšit“ jen celé společenství

Ať už je tomu jakkoli, jde zde podle mne ještě o něco hlubšího – o dvě věci, které mají co dělat s psychologií.

Především, otevřete-li ústa ke zpěvu, stáváte se zranitelnými. Mnoho lidí nedokáže zpívat prostě proto, že žijí v sebestředném světě strachu – v hrůze z toho, že si mne všimnou, a když dám nějak najevo, co mám v srdci, tak to nepřijmou – Bůh ani lidé okolo. To, že nedokážeme zpívat ve společenství, může být příznakem bázlivosti duše.

Za druhé – podle barvitého vyjádření Davida Bentleyho Harta je tato neschopnost zapojit se přímým důsledkem postmoderního pojetí jedince jako „osamoceného bodu“ či „psychické monády“ (nezávislého samostatného jsoucna, centra s vlastní silou – pozn. překl.). Ne že by nám byl zpěv ve společenství cizí; nikoli, cizí je nám to společenství samotné. Vyjádřeno teologicky, přijímáme ve sboru chléb a víno, a přitom „nerozpoznáváme, že jde o tělo Páně“ (1K 11,29).

Takže vedoucí chval je mnohdy v bezvýchodné situaci: Zoufale se snaží být „kulturně relevantní“, proto používá moderní technologie a zpívá písně hlavně v G dur (někdy s pomocí kapodastru), a pak je mu kladeno za vinu, že lidé sedí jak zařezaní.

Kde je řešení? Zbavit se „koncertních“ náležitostí může pomoci, ačkoli jsem sám zažil upřímné a hluboké uctívání i při setkáních, kde velké zvukové vybavení i osvětlení mělo své místo. Ovšem – zde opět trochu odbočím – je třeba si uvědomit, že existují z hlediska rozsahu tři biblické typy křesťanského (či židovského) shromáždění – domácí skupinka, místní sbor a konference/festival (rodina, synagoga a chrám) – a každý vyžaduje jiný přístup. Co se hodí do domácí skupinky, nebude fungovat na velkém pódiu a naopak. Problémem je určitý protimluv „megasboru“ (jehož cílem je pořádat na náklady společenství týden co týden „festival“ a nelze jej ve skutečnosti nazývat „sborem“): Obvykle má takový megasbor spoustu peněz a považuje za svou povinnost zaplavit svět banalitami s vlastní „značkou“.

Mám ale dojem, že je třeba se na věc podívat teologicky: Definujeme-li chvály, zjistíme, že jde o vyjádření něčeho, nikoli o samu podstatu. Nepomůže nám naivní tvrzení, že vyjadřují oddanost Bohu: Chvály vzdávané společenstvím jsou výrazem oddanosti (či nedostatku oddanosti) tohoto společenství Bohu (nebo třeba zrovna oddanosti nějaké modle, například penězům). Když mi často ze sborů volají, abych jim pomohl „vylepšit“ chvály, uvědomuji si, že pokud se do projektu „vylepšení“ nezapojí sbor jako celek, nebude to k ničemu. Chvály jsou vždy odrazem skrytých společenských či teologických priorit, a není-li tomu tak (začnou-li se například v tradičním křídle anglikánské církve zpívat „charismatické“ písně), vede to k napětí (a běžně i k propuštění vedoucího chval). Nemůžete lidi donutit, aby vyjadřovali něco, co je jim cizí.

Odráží nedělní zpěv realitu každodennosti?

V problému zkrátka nejde o chvály jako takové, nýbrž o některé prvky moderní církve, která ztratila ze zřetele dvě důležité věci: společenství a milost. Jde právě o to „rozpoznávání těla Kristova“ – ve všech aspektech, které tento bohatý výrok zdůrazňuje. Netýká se to jen Kristovy oběti, nýbrž i naší spjatosti s „jeho pozemským tělem“ jakožto součásti tohoto těla. Právě toho je třeba, aby chvály začaly být přirozeným vyjádřením jak společenství, tak jednotlivce.

Za druhé, správné pochopení Boží milosti nás jako jedince osvobodí od strachu, v němž se zabýváme především sami sebou. Najdeme tak život v Kristu – a žít na takovém místě je úžasné!

Jednou myšlenkou bych to ale rád uzavřel: Žijeme ve světě, kde se – řečeno na rovinu – žije těžko. Mnohdy v něm chybí propojení mezi nedělními zpěvy, které prohlašují, že Bůh má vše v moci, že je dobrý, a realitou každodennosti. Nejenže svět stále více směřuje (přinejmenším) k další světové válce, ale hromadná komunikace nás den co den zahrnuje mravní zkažeností a sype nám do ran sůl. Dokud nás nezachvátí žízeň po skutečném evangeliu a nezačneme jím žít v osobním životě i ve svých společenstvích, nemá „uctívání“ naději.

Nechci ale skončit negativně. Po celé krásné Praze je mnoho lidí, kteří si zvolili vzácnou možnost životního stylu, který oslavuje Pána: Někteří například dělají, co mohou, pro pomoc uprchlíkům, jiní slouží bezdomovcům, podporují manželství nebo uplatňují svůj vliv na vládu – či prostě žijí jako „obyčejní“ věřící. Zde – v jednom z národů považovaných za nejbezbožnější – žije milost a daří se jí dobře. Proč to říkám? Protože není správné omezovat pojem chval pouze na bohoslužebný projev. V Bibli „chvála“ znamená vždy jak bohoslužbu, tak službu lidem. Vyhledáte-li si na Googlu slova „worship“ (chvála, uctívání) a „service“ (služba), pochopíte, co tím myslím. Jde o způsob života. Jinými slovy, nechodíme do sboru chválit Pána, chodíme tam proto, že jsme lidmi, kteří jej chválí.

John de Jong je britský hudebník, zpěvák, autor mnoha písní (např. „Jdu s důvěrou“). Dlouhodobě vyučuje o vedení chval a tvořivosti, od devadesátých let působil opakovaně i v ČR, kde nějaký čas žil. Tento článek původně vyšel v Životě víry 2016/2, znovu publikováno se svolením autora. Překlad Ivana Kultová.