Jakub Pípal: Víru jsem zdědil, ale…

Jak se vlastně stalo, že jste křesťan? Jaká byla vaše cesta k víře?

Vyrůstal jsem v křesťanské rodině jako nejmladší ze čtyř dětí. Hodně mě ovlivnila víra mé sestry, měli jsme společný pokoj a vídal jsem, že čte Bibli, modlí se. Často mě do toho i vedla, skoro bych řekl pevnou rukou: „Tak, teď si budeme číst!“ Mohlo se stát, že bych se zasekl, ale mně to pomáhalo a vím, že mi v tom nechávala svobodu. Starší bratr zase spolu s dalšími lidmi ze sboru vedl evangelizační kluby pro děti na sídlišti. Mně tehdy bylo devět deset, ale už jsem tam hrával na kytaru. Hodně mě to ovlivňovalo v dětském přemýšlení, jak by měla fungovat církev. 

A co rodiče a jejich vliv? 

Rodiče mě k víře nenutili, ani když jsem měl krizi. Třeba jsem přišel domů naštvaný, protože jsem zkoušel chodit po vodě, a nevyšlo to. Viděl jsem, že jejich víra je zranitelná, že dokážou říct „nevím“. Na nic si nehráli, bylo to opravdové.

Tátu jsem každé ráno i večer vídal, jak se modlí na kolenou. Živost víry jsem viděl třeba i v tom, že jsme se modlili za konkrétní věci: Například jsme do sboru chodili kolem věštírny. Jako rodina jsme se spojili a vždycky, když jsme šli kolem, jsme se modlili, aby zmizela. A zakrátko tam fakt nebyla.

Takže jste vlastně víru „zdědil“?

Později v tom byl háček. V 18 letech jsem se začal rozhodovat, jak budu v dospělosti žít, a uvědomil jsem si, že moje víra je zděděná. A že kdybych se narodil v muslimské rodině někde v Saúdské Arábii, byl bych pravděpodobně muslim. Připadalo mi to nespravedlivé. Najednou jsem v tom nechtěl žít. Potřeboval jsem si Pána Boha „osahat“, vědět, že opravdu existuje.

V té době jsem potkal svou budoucí manželku Emi a věděl jsem, že pokud si ji budu chtít vzít, musím vědět, jak naši rodinu povedu: jestli s Pánem Bohem, nebo vůbec. 

Asi půl roku jsem skoro každý večer chodil k řece a prosil jsem Boha, aby se mi zjevil. Vzpomněl jsem si, jak jsme s kapelou četli žalm, kde se psalo, že Pán Bůh promluvil a seslal řeřavé uhlí a blesky z nebe. Žádal jsem po něm, ať mi takové znamení sešle: „Pane Bože, jestli teď zahřmí, tak tě budu bezmezně následovat a milovat. Bude to pro mě důkaz, že jsi živý.“ Ale to se nedělo.

Jeden večer jsem zase šel kolem Moravy, nad hlavou mi přeletělo hejno kachen a slyšel jsem šelest jejich křídel, a když jsem se vracel, znovu. Vzpomněl jsem si na slova toho žalmu, že se Bůh vznáší na perutích větru. Najednou jsem vnímal, že je přítomný. Začal jsem si všímat dalších obrazů z toho žalmu: obnažené koryto řeky, mračna ozářená měsícem… Už jsem si nevynucoval, jak to má Pán Bůh dělat. Tehdy tam uzdravil zranění v mém srdci, které jsem si z dřívějška nosil. Jako by se ve mně něco přepnulo. Věděl jsem, že je živý, osobní a že se mě dotkl. Tam se převzatá víra překulila do osobní.

Koronavirový rok se ve vaší rodině neobešel beze ztrát. Na podzim v nemocnici covidu podlehl váš tatínek…

Táta byl zdravý člověk, šedesátník, který dbal na to, aby sportoval, jedl zdravě. Z dob studia v Ostravě si odnesl opakující se problémy se zánětem nosohltanu. Takže když se na podzim objevil kašel, mysleli si rodiče i lékařka, že to je viróza. Nejprve se to snažil vyležet, ale když se to nezlepšovalo, šli oba rodiče na test a vyšli pozitivně. Zatímco maminka neměla žádné příznaky, tatínek začal být dušný, až museli zavolat záchranku. Maminka mi pak volala, že když na ni čekali, ještě se spolu v předsíni na botníku modlili a táta sám došel do sanitky. Dostal kyslíkovou masku a i podle slov záchranářů to vypadalo, že bude v pořádku. 

Pak lékaři zjistili, že má zápal plic a velmi poškozené plíce, nakonec ho museli uvést do umělého spánku. Dostával antibiotika, ale bojoval s infekcemi v ledvinách, což je v takových případech běžné. Bylo to jako na houpačce. Rozjeli jsme po celé republice modlitby a opravdu jsme věřili, že se z toho dostane. Lékaři potvrdili, že se stav zlepšuje, a uvažovali, že ho probudí. Potom se to zase zhoršilo, dostal bakteriální zápal plic. Lékaři zavolali maminku, aby přišla do nemocnice, přestože předtím tam na návštěvy nesměla. Zpětně pochopila, že ji pozvali, protože věděli, že se blíží konec. Ráno mi mamka zavolala, že táta zemřel.

To muselo být jako blesk z čistého nebe.

Nejdřív jsem ani nedokázal plakat, protože to bylo nečekané. Poslední zpráva, kterou jsem předtím měl, byla, že se to lepší. Začal jsem přemýšlet, kdy jsem naposledy tátu viděl. Bylo to před pár měsíci, kdy za námi rodiče přijeli na dovolenou. Máme z toho fotky a videa. Jsem vděčný, že ten poslední společný čas byl krásný. Vzpomínám si na objetí při loučení, kdy jsme se těšili, že se zase uvidíme. Teď vím, že bylo poslední.

Je něco, co jste si s tatínkem nestihli říct?

Až když jsem si prohlížel ty poslední fotky, plakal jsem, protože jsem si uvědomil, že nic nezůstalo nevyřčeno. S klukama v mládeži jsme probírali knihu „Pozor! Srdce muže“ a zamýšleli jsme se nad tím, jací jsou naši otcové. Na základě toho jsem potom při jedné návštěvě tátovi řekl, že si ho vážím, že je pro mě bojovník ve víře a v modlitbách, že i když jsem kolem sebe viděl rozpadlá manželství, on nás nikdy neopustil. Možná až trochu uměle jsem se snažil vyjádřit, co k němu cítím. Až po jeho smrti jsem si uvědomil, jak to bylo důležité. Díky tomu to rozloučení vlastně bylo snesitelné.

Celý rozhovor původně vyšel v časopisu Život víry 2021/7-8.