Jako bych měl v hrudi kostku ledu (příběh čtenáře)
Když jsem byl ještě na základní škole, býval jsem často unavený, neměl jsem moc kamarády a hodně jsem se bál i běžných činností jako třeba školy, budoucnosti nebo mluvení ve větších skupinách. Ve věku kolem deseti let jsem měl jedno delší depresivní období, kdy jsem asi dva týdny prožíval silnou úzkost a před usnutím jsem každý den několik hodin brečel, že určitě nezvládnu pokračovat ve studiu. V tomto věku jsem si ale vůbec neuvědomoval, že prožívat podobné pocity je zvláštní.
Audio pouze pro předplatitele
Tyto stavy u mě neměly jasnou příčinu. Částečně za to myslím mohla moje přecitlivělost a složitější způsob myšlení, kdy potřebuji věci pochopit, abych je dokázal dobře dělat. A částečně za to bylo zodpovědné rodinné prostředí, které bylo na jednu stranu velmi stabilní, ale jen málo se u nás mluvilo o osobních věcech a téměř nikdy se nemluvilo o věcech nebo pocitech negativních. Navíc doma převládalo nastavení, že jako rodina děláme věci dobře a ostatní jsou ti, kdo se chovají nepatřičně. Rodiče také nevyprávěli téměř žádné příběhy ze svého mládí nebo současného života. A tak jsem neměl slovník a prostor pro vyjádření svých nepříjemných pocitů. Absence příběhů způsobila, že jsem neměl výbavu, abych pochopil, co se ve mně děje, a pocit vlastní dokonalosti zase potlačoval potřebu své myšlení a chování měnit.
Hypochondrie, nebo nemoc duše?
Na střední škole jsem bydlel mimo domov v nedalekém městečku. Ve třídě se vytvořila dobrá parta, ale v maloměstském prostředí nebylo po večerech kromě návštěv hospod moc co dělat. Hodně alkoholu, málo spánku a nepravidelná strava způsobily výrazné zhoršení mého zdravotního stavu. Přibližně jeden týden v měsíci jsem měl zvýšené teploty a pociťoval celkovou slabost organismu. Dvakrát jsem byl na kratší dobu hospitalizován kvůli zánětu srdečního svalu. Kromě úzkosti a únavy se k tomu přidaly tělesné (somatické) příznaky jako bolesti hlavy, očí a dalších částí těla. Nejnepříjemnější a zvláštní byl téměř každé dopoledne se po dobu několika hodin opakující pocit chladu v hrudníku – jako kdyby tam byla kostka ledu. Trochu se to zlepšilo v posledním ročníku, kdy jsem začal pravidelně běhat a do hospody se už také chodilo méně.
Církev se mi stala bezpečnou komunitou, kde jsem se mohl chovat někdy i trochu zvláštně.
Vysoká škola s sebou přinesla množství učení a větší psychickou zátěž. Více jsem si uvědomoval somatické příznaky a situaci jsem začal řešit návštěvou různých lékařů. Část z nich v tom viděla únavový syndrom, část hypochondrii, jedna doktorka vytušila možný psychický původ a doporučila mi návštěvu psychiatra. Tam mi byla kvůli silným somatickým příznakům diagnostikována cenestopatická schizofrenie. Lékař mi nejdřív předepsal antipsychotika a antidepresiva a postupně jsem přešel na kombinaci jiných antipsychotik a léků na úzkost. Právě ty měly ze začátku velký pozitivní účinek ve formě zklidnění; ten se ale postupem času zmenšoval. Síť psychoterapeutů byla v tom čase a v daném regionu dost řídká, a léčbu tak nedoprovázela žádná terapie.
Někdy během tohoto období jsem se díky spolubydlícímu na koleji dostal do křesťanského společenství, kde mě inspirovala víra několika zapálených křesťanů. Postupně jsem začal pravidelně číst Bibli a uvěřil jsem. Díky víře jsem získal větší jistotu, klid a pokoj na hlubší rovině, což přineslo větší osvobození od vnímání druhých lidí a dělání si starostí o zdraví a budoucnost. Navíc se pro mě církev stala bezpečnou komunitou, kde jsem se mohl chovat někdy i trochu zvláštně, a většina lidí mě přesto brala. Získal jsem tam také pár hlubších vztahů, ve kterých můžu upřímně mluvit o věcech, které prožívám.
Během posledních ročníků vysoké školy jsem se v rozmezí pár týdnů pokusil vysadit léky, což vedlo k tomu, že jsem spal jen pár hodin denně a psychicky jsem se cítil špatně. Zjistil jsem, že se mi daří částečně uklidnit soustředěním se na svůj dech, zrakové vjemy a klidnou hudbu. To ale pomáhalo jen částečně a po pár týdnech jsem znovu začal brát léky. Postupně jsem ale soustředění se na smyslové vjemy více zkoumal a teď je to pro mě tato forma kontemplace spolu se strečinkem, u kterého se soustředím na svůj dech, základní pomůckou na zklidnění a zpracování negativních emocí. Protože mi nejvíc vyhovoval poslech klavírních koncertů, inspirovalo mě to ke koupi digitálního piana. Je to pro mě skvělý relax na vyčištění hlavy a také to zlepšilo mou koordinaci, což mi pomáhá i u jiných činností – například řízení auta.
Zvládnu vůbec pracovat?
Po dokončení vysoké školy jsem se necítil na zvládání plné pracovní zátěže, a proto jsem pokračoval v doktorandském studiu. Během tohoto období jsem také přemýšlel o dráze nemocničního kaplana a absolvoval jsem pár předmětů s pastoračním a psychoterapeutickým zaměřením na Evangelikálním teologickém semináři. Tyto předměty mi daly základní výbavu pro porozumění mým psychickým problémům i obecně myšlenkám a pocitům. Navíc mi poskytly techniky a určitou moudrost, jak se vypořádat s těmito problémy a pracovat na svých slabých stránkách. Staly se tak pro mě určitou náhradou psychoterapie.
Můj zdravotní stav se postupně zlepšoval a dovolil mi zvládat normální pracovní zátěž. V rozmezí přibližně jednoho roku jsem byl také schopen vysadit léky. Když jsem k tomu ještě přidal zdravý jídelníček, pravidelný sport a různé bylinné doplňky na depresi, uklidnění a posílení odolnosti vůči stresu, několik let už zažívám psychicky pohodový stav.
Při zpětném pohledu na můj několikaletý zápas s psychickými potížemi považuji za nejdůležitější dvě věci: První je to, že jsem uvěřil v Boha. Dalo mi to větší klid a jistotu do života a otevřelo mé přemýšlení pro Boží působení a pomoc. Druhou věcí je vytrvalost v hledání příčin mých problémů a ochota se měnit, když jsem zjistil, že mi něco škodí, nebo naopak pomáhá.
