Hlas v mé hlavě (rozhovor s Barbuchou)

Dnes to snad dopíšu. Vždyť víš, že to je už několikátá verze, kterou začínám psát. Ale teď mě napadá, že bych tě mohl představit přímo. Víš co, zachytíme náš rozhovor.“

„To jsem zvědavý. Stejně to nedopadne dobře.“

„Přátelé, toto je můj strašák Barbucha (starší z vás to jméno budou nejspíš znát). Je to ten můj hlásek v hlavě, který mě občas zkouší znejistit, vyděsit či zkritizovat a zdeptat. Nedávno to třeba bylo po návštěvě čerstvě narozené vnučky, kdy mě v dílně začal atakovat představami, čím vším z toho nářadí by se jí dalo ublížit. Ještěže ho znám; po prvotním ošklivém pocitu jsem se začal smát, jaký je to nesmysl.“

„No jo, už jsi to dávno prokouknul, a tak tě bizarními myšlenkami nedostanu. Ale ten pocit byl pěkně hnusný, co?“

„Jasně, vždyť se rád trefuješ do citlivých věcí. Kdo by chtěl miminku doopravdy ublížit?“

„Ale o to mi přece jde. Znejistit. Vytvořit dojem, že je něco špatně. Žádný problém zatím není, ale já nahazuji variantu, že je nebo že by mohl být. Zdravý člověk přece nemůže mít takové agresivní myšlenky...“

„Jenže je důležité vědět, že může. Nikdo není zodpovědný za to, co ho napadne. Důležité je, jak se k těm myšlenkám postaví.“

„Ano, ano. Jenže je to takové potěšeníčko pozorovat, jak se snažíte nepříjemné pocity a myšlenky zahnat. Co mi hraje do noty, je, že logické argumenty žádnou úlevu nepřinášejí.“

„Zaměření na pocity je naše slabá stránka. Máme dojem, že je potřeba něco řešit, a přitom není co. A hypotetický problém řešíme tak, že se snažíme vyřešit pocit. Šikovně ho zahnat nebo mu předejít. Někdo si naleje panáka alkoholu, aby ten pocit utlumil. Někdo si způsobí bolest, která ten pocit přebije. Někdo spolkne prášek, jiný odvádí pozornost. Někdo se stále dokola ujišťuje, že je vše v pořádku...“

„Je komické, jak si celkem inteligentní lidé stále dokola opakují stejnou informaci a snaží se dosáhnout pocitu, který by jim potvrdil, že je pravdivá. Nebo se snaží sami sebe přesvědčit, že tomu musí věřit, že na to nesmí myslet, nebo se podesáté vracejí zkontrolovat, jestli zamkli.“

„Tuhle jsi jednu paní zdeptal tak, že si nebyla jistá, jestli nenasypala dětem do pití nějaké chemikálie. Jiná stále dokola hledala po zemi malé baterie, aby je nespolklo její malé dítě, přitom žádné baterie v bytě neměla. Ta nejistota, co by se mohlo stát, lidi zotročuje. Strach nás okrádá o svobodu. Nedovolí nám svobodně fungovat, rozhodovat se.“

„Když vy jste tak snadný cíl... Komukoliv můžu říct cokoliv. Myšlenkám nemůže zabránit a automaticky z toho bude mít nepříjemný pocit. A jakmile s tím bude bojovat, je můj.“

„A přitom se tváříš, jako bys chtěl někomu pomoct jeho problém vyřešit, včas ho varovat. Zatím mu sám problémy vnucuješ a nic řešit nechceš. Lidem klidně lžeš, kritizuješ je a nabouráváš se do toho, jak o sobě přemýšlejí.“

„Tak se tolik nerozohňuj. Když hledají jistotu, že vše dobře dopadne, a přitom ji nikdy neměli, nebo když potřebují pocit, který má potvrdit, že je něco pravda, nemohou se divit, že se v tom ztratí. Já jenom straším. Emoce jsou jejich, já jim tu úzkost nenahodil. To oni se bojí, deptají. Ani tělesné příznaky nikomu nemohu způsobit. Ty jsou jen součástí jejich emoce. Řeší něco, co řešit není potřeba. A jsou v pasti.“

„Tvoje způsoby jsou přímo ďábelské. Pokoušíš, obelháváš, zastrašuješ. Přitom oba víme, že jsi dávno...“

„... jo, jasně, jasně, poražený. Víme... Ale podívej se kolem sebe. Udělat něco konkrétně nemůžu, ale říct si to svoje pořád můžu. A těch, kteří mě berou vážně, kteří mě poslouchají, je stále víc než dost.“

„Řešení je jednoduché i složité zároveň. Jednoduché v tom, že si stačí srovnat, jestli vůbec existuje problém. Pokud ano, nejde o úzkostný problém, ale o skutečný problém, který je třeba vyřešit. Pokud ne, nic řešit nemusejí a emoce, pocity i tělesné příznaky odezní samy. Těžké bývá se to naučit prakticky. Hlavně když je v tom někdo už pěkně zamotaný a zdeptaný. Vlastně hledáme pravdu. Ta osvobozuje. Kolikrát si musíme něco říct, aby to byla pravda? Buď to pravda je, anebo není. Je pravda závislá na našem pocitu? A není víra trvale založená na pocitech poněkud nezralá?“

„Pocity jsou důležité, zásadní. Přece bys nechtěl všechno řešit pragmaticky.“

„Pocity jsou důležité, ale neměly by být to hlavní. Nesmí být kormidlem, které ovládá náš život. Pokud někoho tenhle problém trápí, konzultace s odborníkem, který tomu rozumí, se vždy vyplatí. Není to žádná ostuda. Je potřeba si najít takový druh terapie, který bude dávat smysl a přinášet zlepšení. Nemáš strach, Barbucho, že to teď budeš mít se čtenáři těžší?“

„Ale vůbec. Kolik lidí odchází z tvých přednášek jen s pocitem, že to bylo zajímavé? Někdy jsou pobaveni, když se ti náhodou povede nějaký vtip. Ale kolik z nich myslíš, že ty informace použije prakticky? V tom je ten fór. Kolik jste slyšeli inspirativních kázání? Máte dojem, že to je „ono“, ta správná informace, jste povzbuzeni a optimističtí. A druhý den si stěží vybavujete, o čem to bylo. Takže uvidíme.“

„Uvidíme. Mimochodem, právě tuhle větu rád používám, když mě strašíš něčím do budoucna. Nicméně jsem přesvědčen, že některé informace čtenáři využijí. Takže: Uvidíme!“

Petr Kopista, KS „Mozaika“ Hradec Králové

MUDr. Petr Kopista je psychiatr specializující se na úzkostné stavy. Je autorem knihy „Strašák v hlavě“ a stejnojmenného podcastu. Viz www.uzkost.cz.