Hana a Ota Pinknerovi: Ani slepé uličky nejsou marné
Hanku a Otu Pinknerovy známe už z 90. let, z konferencí „Hrejte dobře a zvučně“. Když jsme je letos navštívili, ocitli jsme se v dějišti mnoha Hančiných knížek. Vypadalo to tam přesně tak, jak to na vás dýchá z jejich fejetonů: útulný domov, voňavá kuchyně, výhled na zahradní altán. Co jsme ale nečekali, bylo, že nám dovolí nahlédnout nejen do života semknuté rodiny, ale i do bojů a těžkostí, které je několik let provázely.
Audio pouze pro předplatitele
V 90. letech jste pořádali konference pro křesťanské hudebníky a vedoucí chval Hrejte dobře a zvučně (HDZ). Reagovali jste jimi na potřeby tehdejších hudebníků a vedoucích chval. Tušíte, jak jsou na tom dnešní chváliči? Měli by zájem o podobné konference?
Hana: Před pár měsíci jsme byli na víkendu s průkopníky chval, které pořádalo Worship.ko (Worship kolektiv, viz ŽV 2022/12, s. 5 – pozn. red.). Tam bylo pár lidí ze starých bardů a pár mladých. Od nich jsme vnímali, že by se chtěli učit a že je zajímá, co jim můžeme předat. Pro mě byl podstatný moment, kdy jeden z mladých řekl, že až tady mu došlo, že jsme obrazně řečeno kopali nějaký příkop a že oni začali kopat někde úplně jinde a nemohli čerpat z toho, kam jsme došli. Uvědomil si, že na nás potřebují navázat, jinak jsou ochuzeni o všechno, co bychom jim mohli dát.
Jak se dá navázat?
Hana: Setkáním, kontakty. Teď zvažujeme a hledáme, co s tím udělat dál. Mimochodem, ten víkend s Worshipkem byl ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
