Díky pěstounství jsem se naučila důvěřovat Bohu, říká Jana Frantíková

Proč jste se pro pěstounství rozhodla? Co bylo vaší motivací?

Nemám ráda nespravedlnost a to, že některé děti vyrůstají bez rodičů a bez lásky, mi jako nespravedlnost připadá. Vždycky jsem si přála mít hodně dětí a není nezbytně nutné si všechny porodit. Nemodlila jsem se, zda mám být pěstounkou, ale v srdci jsem věděla, že je to moje cesta. Tak mě Hospodin stvořil. Byla jsem jen napjatá, jaké okolnosti pro mě připravil. S manželem jsme v té době měli malé děti, málo peněz, malý byt a s výchovou traumatizovaných dětí jsme neměli žádné zkušenosti. Práce jsme měli až nad hlavu, ale s pěstounstvím se nedalo počkat třicet let, až na tom budeme se vším lépe.

Kolik dětí jste přijali?

Naší rodinou prošlo sedm pěstounských dětí. Přicházely ve věku od jednoho roku do patnácti let a zůstaly do rané dospělosti. Je zajímavé, že každé dítě má svůj Boží příběh o tom, jak k nám přišlo. Tři roky jsme se například soudily o dvě sestřičky. Biologická rodina vůči nám vystupovala velmi nepřátelsky a dožadovala se toho, aby děvčata vyrůstala v dětském domově. Přijala jsem tenkrát slovo z Bible: „Pro útlak ponížených a sténání nebožáků povstanu a daruji spásu tomu, proti komu svévolník soptí.“ Tři roky nebylo jisté, zda u nás budou moci zůstat. Držela jsem se jen příslibu Božího slova. Dneska už jsou dospělé a jsou obě báječné.
Pěkný příběh má chlapec, za kterého jsem se stejně jako Chana modlila v Izraeli v Šílu. Řekla jsem na tom místě Bohu, že jestli mi chce přidat dalšího syna, že ho ráda přijmu. Za devět měsíců se mi zdál prorocký sen, že jsme si vzali chlapce, a ráno mi volali z úřadu. Jeho maminka tam přišla prosit, zda by se pro něj nenašla rodina, aby nemusel do dětského domova.

Co je pro vás na pěstounství nejtěžší?

Největším problémem je únava. Pěstounství je služba 24/7. Náročné bylo psaní úkolů – měla jsem najednou tři prvňáky. Někdy mám být na několika místech zároveň. Bavilo mě, když byly děti v pubertě, připravily mi lecjakou výzvu. Nejtěžší mi připadá vypustit děti do života. Pěstounčátka bývají mentálně mladší, než odpovídá jejich biologickému věku. Zamilovávají se, hledají si zaměstnání a bojí se, že nezvládnou život, ale zároveň se chtějí rozhodovat samy. Věk už na to mají, zkušenosti ne. A v jejich mysli je skrytý strašák, že jejich vlastní rodiče život nezvládli.

Už nelpím na majetku

Co vám pěstounství naopak dalo, čím vás obohatilo?

Naučilo mě vážit si každého člověka a nelpět na majetku, který děti likvidovaly. A také se moc nezabývat tím, co si o nás myslí druzí. Když jsem vozila svoje tři prakticky stejně staré romské holčičky do školy narvanou MHD, kdy jedna si nahlas zpívala, druhá se zvídavě vyptávala, jak starý je ten děsně tlustý pán stojící v naší blízkosti, a třetí se úzkostně oháněla taškou, aby jí lidé nevstupovali do osobní zóny, nemohla jsem každému vysvětlovat, že žily pět let v dětském domově v hlubokých lesích a já je mám pár týdnů. Také jsem se naučila důvěřovat Bohu, že se o moje přijaté děti postará. Že já splním svůj úkol, na který mám jen pár let, a zbytek bude na něm.

Děti bývají pro své rodiče do značné míry zrcadlem. Funguje to tak i s pěstounskými dětmi? Kdy a jak vám zrcadlo nastavily?

Poznala jsem, že mám rezervy v trpělivosti a laskavosti. Ale hlavně mě naučily, že nemám život pevně v ruce. Jsem odkázaná na to, že bude jednat Bůh, protože já některé věci neovlivním. Díky dětem jsem se naučila důvěřovat Boží lásce. Dříve jsem nedokázala jeho bezpodmínečnou lásku ke mně přijmout. Viděla jsem své chyby a hříchy. Uvědomovala jsem si, jak často si žiju podle svých představ a jak málo času si dělám na společenství s Otcem. Ale když já, stárnoucí, unavená a opotřebovaná matka, dokážu mít ráda děti, které se mi nenarodily, věřím tomu, že Bůh to dokáže ještě mnohem lépe. Nevybrala jsem si svoje děti proto, že byly dokonalé, ale proto, že mě potřebovaly. Mají svoje chyby a já jim pomáhám, aby navzdory tomu život zvládly. Bůh Otec to s námi dělá úplně stejně. Kdyby nás se všemi našimi nedostatky nepřijal za své děti, neměli bychom šanci.

Rozhovor vyšel v čísle časopisu Život víry 2019/09.