Delicie Nerková: Poutníci
Na svém putování jsem viděl, slyšel, cítil, hmatal a tušil nejednu věc. Naslouchal jsem slovům lidí i zvukům přírody, viděl krajiny i drobné broučky, bouřící moře i zmírající stružky, které bývaly horskými potoky. Celý ten stvořený a poničený svět hřmotil, řval, burácel, tleskal, vzlykal, ševelil, bublal, syčel a zpíval. Lidé, ptáci, zvířata i ryby mě oslovovali nebo jsem oslovil já je. Slova kanula jako životodárné krůpěje od srdce k srdci.
Audioverze bude k dispozici v nejbližších dnech.
Má mysl se proměňovala, mé naslouchání, vidění, čichání, hmatání i vnímání se pročišťovalo, dostalo pevné tvary, rozmanité barvy i melodie. Byl jsem šťastný, kráčel jsem svižně, ba dokonce tančil, posilován nabízenými dary.
V čase, který jsem neočekával, se proti mně hrnul hlučný a spěchající zástup lidí. Všichni se pohybovali stejným směrem, ale rytmus jejich pohybu byl bláznivý, až zběsilý. Každý zde halasil, prozpěvoval, přikazoval, otáčel se k ostatním, klopýtal nebo mašíroval v určeném směru. Byly zde děti, stále se něčeho dožadovaly, mnohé poplakávaly, vztekaly se, vzpurně usedaly na zem odmítajíce dál jít, či spíš snad běžet. Zdálo se, že každý z poutníků prožívá jakousi bolest, která se tlačila proměněná v hněv do tváří i pohybu těla. Ruce těch nešťastníků byly nesmyslně zaměstnány. Někteří třímali korouhve a praporce, jiní kopí, halapartny nebo zástavy. Uprostřed davu se kolébala nosítka se sl ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
