Daniel Pumr: 3333 kilometrů divočinou
Přiznám to rovnou: Daniel je můj synovec. První setkání s ním, které si vybavím, se odehrálo v době, kdy mu bylo asi osm a se svým budoucím manželem jsem navštívila rodinu, jejíž součástí jsem se brzy měla stát. Na setkáních s příbuznými jsem později začala slýchat jeho historky o přespávání ve sněhu, slaňování z mostu při záchranářském výcviku nebo přípravě smaženého sýra v ešusu. Bylo zřejmé, že z něj roste muž, který se nebojí výzev a který nechce životem jen tak plout. Dnes je mu třicet a má za sebou mj. tisíce kilometrů putování jihoamerickou divočinou...
Audio pouze pro předplatitele
Vím, že se nevyhýbáš výzvám a nepohodlí. Měl jsi v sobě tuhle touhu po dobrodružství a adrenalinových zážitcích už v dětství? Jaký jsi byl jako kluk?
To by byla spíš otázka na moje rodiče. Ale řekl bych, že mě to vždycky lákalo a snil jsem o tom, že dobrodružství budu zažívat. Četl jsem mayovky a Pána prstenů a hrál jsem si na Old Shatterhanda a na Aragorna. Říkal jsem si, že je škoda, že nemůžu zažívat dobrodružství jako hrdinové v těch příbězích. A pak jsem dospěl a zjistil jsem, že ho vlastně zažít můžu, když po něm půjdu.
Dobře trávit čas tady v Česku je větší boj
než chodit velké vzdálenosti v divočině.
Ovlivnilo tě to i v oblasti budování charakteru a nějakých návyků?
Lákalo mě nějak překonávat protivenství, dávat si výzvy a porážet sám sebe. Měl jsem na sebe vysoké nároky, i co se týče toho, jaký jsem člověk. Dával jsem si cíle, třeba jak budu cvičit, jak budu trávit svůj čas. Ne vždycky jsem v tom byl úspěšný. Rozhodně ne t ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
