Co se lze naučit na veřejných záchodcích
V naší části Prahy máme krásný park. Jediný problém nastává, když si při pomalé procházce s dětmi potřebujete odskočit. Děti lze přistavit ke stromečku, ale co mají dělat dospělí? Když jsem nedávno pobývala s dětmi u jezera, uvědomila jsem si, že by tu měly někde stát zbrusu nové veřejné toalety. Když jsem je objevila (na budově ještě není napsáno, že to je opravdu WC), vyšla mi vstříc paní v černých punčocháčích.
To vás upoutá, zvlášť když je hrozné vedro. Na mou otázku, kolik mám zaplatit, jsem s překvapením slyšela, že nic. Zatím jsou prý otevřeny celý den, budou i přes zimu, a to zdarma. Příjemné překvapení, pomyslela jsem si, ale to hlavní mělo ještě přijít.
Paní mi ochotně ukázala cestu kudy do kabinky (nevšimla jsem si, kde jsou dámy a kde páni). Všude čisto a ticho. Pak jsem vyšla za dětmi ke kočárku kolem fialových kytiček v truhlíku a paní se dala do řeči. Mohu se tady prý kdykoliv opláchnout, když už to nebude venku na slunci k vydržení. Říkala, že už žádala, aby byl vedle umyvadla instalován přebalovací pult pro miminka. Šla mi ukázat, jak na její prosbu přišroubovali dělníci zarážky do stěny, aby když lidé rozrazí dveře dokořán, nepoškozovali stěnu za nimi. „Prosila jsem taky na radnici, aby sem přišli namontovat věšáky,“ svěřovala se. „To víte, až začnou lidé v zimě tady na jezeře bruslit, potřebují si na záchodě odložit aspoň bundu, ne? A kdyby tady přidali lavičky – tady pod budovou je stín, to by si lidé určitě rádi poseděli.“
„Jsem hrdá, že můžu na záchodech pracovat!“
Stála jsem venku na slunci, ale nemohla se nějak odtrhnout a jít dál s dětmi do stínu. „Dali mi sem i vařič, jsem tu celý den. Tak si něco ukuchtím. A občas si odskočím natrhat kytičky tady za budovu. Je tu tak krásně. Máte dobrého starostu, že se tu o to tak stará. Já jsem dlouho pracovala na záchodcích v Národním muzeu. Kolikrát mě někteří lidé rozzlobili, byli vulgární a nevděční, ale já jsem si vždy večer řekla, že těch hodných bylo za den víc.“Jen jsem přikyvovala, potila se v horku, ale nešlo odejít. Jen jsem tiše zírala. „Víte co? Já jsem hrdá, že tady můžu pracovat. Nic mi tu nechybí!“
Děti byly už úplně rozvařené, tak jsem se rychle rozloučila a spěchala dál k potoku. Ale na slova té paní jsem ještě dlouho myslela. Já bych si být na jejím místě tuto práci neužívala. Ale ona považuje za čest, že může lidem sloužit na veřejných záchodcích! Připomněla se mi Ježíšova slova o umývání nohou druhým, tehdy podřadné práci. Dělat vrátného na WC dnes jistě k podřadným pracím patří. Co by se asi projevilo u mě, kdybych měla zastávat toto povolání? Nedělám si iluze, že bych obstála. Její nadšení pro inovaci mě zahanbilo. Chce, aby se lidé měli lépe, aby jim záchody posloužily také jako oáza uprostřed parku – maminkám s miminky, starým lidem na lavičce pod budovou…
Zvala mě ještě: „Když budete mít žízeň, přijďte si natočit vodu z vodovodu, je to tu čisté.“ Ano, setkání s touto milou paní mě občerstvilo na duši. Byla na ní vidět láska, radost, vděčnost, postoj služebníka.
Všechny lidi stvořil Bůh ke své podobě. Ta paní je toho důkazem. Ale ještě to neví. Až půjdu zase někdy do parku, musím se na veřejných toaletách zastavit aspoň pro vodu a říct jí to. Že Pán Ježíš dá tomu, kdo žízní, napít zadarmo z pramene živé vody.
