Chvály: Pro lidi, nebo pro Boha?
Po vánoční bohoslužbě, na které jsem vedla chvály, za mnou přišlo více lidí než obvykle. „Vybrala jsi moc pěkné písně.“ „Moc vám to vepředu slušelo, měly jste krásně sladěné šaty.“ „Dneska jsem si chvály užil, byla tu skvělá atmosféra.“ „Hezky jsi zpívala, udělala jsi ve zpěvu obrovský pokrok.“ To potěší.
Audio pouze pro předplatitele
Na tyto bohoslužby byla opravdu náročná příprava. Během zkoušky dva dny před bohoslužbou přišel kytarista s tím, že s námi nakonec hrát nebude. Kluk, který měl hrát na perkuse, byl nemocný, tak na zkoušku nemohl; v neděli by to ale prý snad klapnout mělo. Připravili jsme nakonec několik písní, které běžně nehrajeme. Chtěli jsme, aby čas chval opravdu vedl k rozjímání a radosti z toho, co se tehdy v Betlémě stalo a co to znamená dnes pro nás. Přáli jsme si, aby vybrané písně vzbudily vděčnost ve všech nás, kteří na bohoslužbu přijdeme.
Pozitivní ohlasy mě potěšily o to víc, jakou jsme si s přípravou dali obrovskou práci. Stálo to za to. Co ale potěší víc? Zpětná vazba od lidí, nebo pokoj, který v mém srdci vládne, když cítím, že jsem se trefila do toho, co Bůh připravil?
Ty chvály byly opravdu zvláštní. Na jednu stranu jsem se cítila napojená na lidi v sále, vnímala jsem, že jsme tam všichni spolu, že slyšíme nejen reproduktory, ale také svůj vlastní zpěv a hlasy dalš ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
