Cestovatel Ondřej Havelka: Africké voodoo nás tvrdě zasáhlo

Jak africké voodoo vypadá?

Tamní kultura je jím prostoupená. Koncentruje se to u šamanů a jim blízkých osob a ve sféře bankovnictví v Dakaru se to téměř nevyskytuje. Je možné, že když tam někdo přijede na týden na dovolenou, tak to vůbec nezjistí a nebude to na něj působit, ale při dlouhodobém pobytu mezi lidmi ve vesnicích se s tím člověk setká.
Nevěděli jsme, o co jde. Až později jsme zjistili, že je to zlo, že se toho bojíme, že to má nad námi sílu, že to nedokážeme sami zvládnout. Zjistili jsme, že máme větší strach, než je přirozený respekt k událostem, k lidem, ke krajině, k přírodě, že se víc bojíme, ale nevěděli jsme čeho. Začali jsme cítit, že ti lidé jsou proti nám nepřátelsky naladění. Člověk si to zprvu neuvědomoval. V denících máme zaznamenané, že jsme lidem záměrně přestali podávat ruku a pozdrav jsme vyjadřovali jinak, s rukama v kapsách. Věděli jsme, že tam vzniká něco, co nechceme. Jako byste se díval do slunce, aniž byste věděl, co to způsobuje – bolely by vás z toho oči a nechtěl byste se tam dívat.

Přesto jste se dál chtěli setkat s šamanem?

Ano, a také se nám to podařilo. Když jsem poprvé viděl ten rituál, byl to hodně zajímavý okamžik. Čekal jsem šamana v nějaké kůži, ale byl to člověk v bílém tričku, červené kšiltovce a džínách – ale měl neobyčejně nepřátelský a zlý pohled v očích. Z jeho obličeje to sálalo. Uvědomil jsem si, že jsem toužil po něčem, co je mi krajně nepříjemné, a že u toho člověka vůbec nechci být. Ale Evropan má určité zvyklosti, takže když už někde je, tak tam je ze slušnosti do konce…
Podříznul kohouta a jeho krví kropil sošky, které předtím vyřezal. Úplně jsme tomu nerozuměli, bylo tam víc lidí. Každopádně jsme najednou zjistili, že je to nepříjemné – a byli jsme v tom.

Setkali jste se i s jinými šamany?

Pak už jsme to přímo nevyhledávali, ale najednou jich kolem nás bylo čím dál víc a my jsme se jim naopak snažili vyhýbat. Vygradovalo to v Beninu, kde jsme jen projížděli na dřevěné loďce kolem starého šamana – to byl takový ten „fotogenický“ šaman, do půl těla potetovaný – a ten se na nás díval takovým pohledem, že když jsme si ho všimli, tak jsme se od něj nemohli odtrhnout. Jako by nás těma očima držel. Bylo nám to nesmírně nepříjemné.
Teprve když loďka zajela za chýši, která nám rozdělila pohled, uvědomil jsem si, že tam něco probíhalo. Otočil jsem se na přítelkyni, a ta byla úplně bez energie, bez života, říkala, že má strašnou žízeň. Tak jsme někde zastavili, koupili jsme vodu, přítelkyně ji celou vypila, a říkala, že má pořád strašnou žízeň. Vypila asi deset litrů vody a říkala, že nemůže dál, že musíme zůstat, kde jsme, že potřebuje spát, vodu…

Jak dlouho tento její stav trval?

Čtrnáct dní. Nevěděli jsme, jestli to skončí nebo ne, jestli to není nějaká tropická nemoc, nasadili jsme antibiotika, nic nepomáhalo.

Tobě nic nebylo?

Ne. Mně to bylo nesmírně nepříjemné, v noci jsem se budil, nespal jsem. Měl jsem strach ze všeho, co přijde. Strach pokračovat v cestě, což jsem nikdy neměl, naopak jsem měl vždycky nepříjemné pocity z návratu domů. Beznaděj… Pominulo to asi po těch čtrnácti dnech, ale zůstalo to v nás. Kladli jsme si otázku, co to je. Věděli jsme, že se tomu zlu chceme nějak bránit, ale nevěděli jsme jak.

Meditace nepomáhá

Kdo vám pomohl?

Za pár týdnů jsme se v Namibii setkali s holandskou misionářkou, evangelickou farářkou, která nás vzala do auta (celou Afriku jsme projeli stopem). Popsali jsme jí tenhle zážitek a ona nám řekla, že je to normální, že to zažívá dnes a denně. Pověděla nám o tom, jak vymítají duchy, o tom, že existuje štít, že se to dá překonat ve jménu Ježíše Krista. Ta byla první, kdo nám o něm řekl.

Tehdy jste pochopili, že jde o duchovní mocnosti?

Pochopili jsme, že to je zlo. Ještě jsme nevěděli, že to je osobní, jak to funguje, jak se tomu bránit. Člověku taky dojde, že když existuje něco zlého, musí nad tím vším existovat něco dobrého, jen jsme to ještě neuměli uchopit. A na to nás ona nasměrovala. Tam jsme se setkali s Kristem.

Co bylo dál?

Potom přišel jeden velmi osobní zážitek, který bych nerozváděl. Ta misionářka nám říkala, že když nám bude nejhůř, máme se pomodlit ve jménu Ježíše Krista. Netrvalo to víc než pár dní, a skutečně jsme se dostali do velmi prekérní situace. V totální beznaději jsem se opravdu začal modlit: „Bože, prosím ve jménu Ježíše Krista, pomoz nám se z téhle situace dostat živí.“ A jak lusknutím prstu, zázrakem, jsme z toho byli za chviličku venku. Tam jsem poprvé pochopil, že tu je něco funkčního, co proti tomu zlu jde.

Jak dlouho trvalo, než ses stal křesťanem?

Celý další rok cesty jsme si to dávali dohromady a nechávali to na sebe působit. Muselo to v nás zrát, zažívali jsme nové situace, nově jsme se na to dívali… Z Indie jsem měl pocit, že buddhismus dává odpovědi, ale tam jsem zjistil, že je nedává. Proti tomu zlu žádná meditace nefunguje. Nedává to štít a nesměřuje to nikam dopředu. A křesťanství funguje, dává odpovědi a někam směřuje.

V domorodých kulturách se křesťanství často mísí s původními náboženstvími. Máš s tím zkušenosti?

Mám, ale i na české vesnici se můžete setkat s „křesťanem“, který žije v pověrách. (úsměv)
Setkal jsem se s tím – křesťané, kteří se bojí obejít strom zleva, chodí do kostela, ale v určitý den obětují něco někomu někde, protože to dělali jejich předkové a oni z toho mají strach. Setkal jsem se s tím i u islámu – muslimové, kteří chodí do mešity a všechno dodržují, mají na krku tzv. krikri, tedy kožený přívěšek s ústřižkem Koránu, který ale začaruje šaman…

Jak ses nakonec obrátil?

Nebylo to tak, že bychom bezprostředně po tom zážitku všechno pochopili a prožili velké obrácení. Teprve po návratu domů jsme cítili touhu nějak uchopit to, co jsme se dozvěděli, a zašli jsme v Jablonci do kostela. Tam jsme padli na našeho pana faráře, kterému jsme sdělili svůj zážitek z Afriky, a o nám nabídl, že nás může začít připravovat na křest. A přesně to jsme chtěli – tu nádobu, kterou jsme objevili, naplnit.
My jsme předtím věřili v Boha, věděli jsme, že je Stvořitel, jen jsme nevěděli o Kristu. Afrika nás k němu nasměrovala a definitivně mě odklonila od nějakých buddhismů, hinduismů a všech východních filozofií, i když i v nich vidím spoustu odlesků pravdy.)

Jakmile se otevřete zlému, přijde další odpověď

Jak tohle rozhodnutí proměnilo tvůj život?

Vnitřní život se změnil od základů, ale vnějškově to nebylo vidět – dál cestujeme, dál žijeme mezi lidmi, ale díváme se na svět ve světle zjevení, ve světle Krista. Začlenili jsme se do společenství, přineslo nám to nové přátele, s nimiž můžeme mluvit o Bohu.
Taky máme v různých morálních otázkách jednodušší rozhodování. Člověk nezakotvený ve víře by si řekl: „Tohle je asi norma, protože se to normálně dělá“ – ale nebyl by si jistý. A najednou vidíme: Ne, tohle není norma, je to špatně, přináší to zlo.

U nás sice lidé nechodí k šamanům, ale věří v různé energie, reiki, psychotroniku… A mají jednoduchý argument: Funguje to!

Ano, ale to je na tom právě nebezpečné. Jakmile člověk vidí, že to funguje a že mu to umožní udělat nebo prožít něco nad rámec normálních lidských možností, tak do toho často sklouzne. Z vlastní zkušenosti bych mu ale řekl: „Sice se můžete někam podívat, něco zjistit, něco udělat, ale otvíráte se zlému, a jakmile se mu otevřete, přijde nějaká další odpověď, a z té už se člověk těžko vymaňuje.“ Jakmile si ten zlý člověka získá, je těžké se z toho dostat. To co přijde potom, je daleko horší než to, co vám umožní na začátku.

Kudy vede cesta ven?

Já jsem našel pomoc v Kristu. Obranou je křest, modlitba, svátosti. Samozřejmě nestačí, když je člověk pokřtěný jako dítě, a pak tím životem nežije, hřeší… Ale když žije s Bohem a modlí se, je to určitě silnější než zlo.

Mluvil jsi o tom, že ti býval sympatický buddhismus. Jak návštěvy buddhistických zemí prožíváš nyní?

Když jsem se chystal do Kambodže, byl jsem zvědav, jak to na mě bude působit jako na křesťana. Kdysi to pro mě bylo jako balzám na duši, ale v Kambodži je buddhismus navenek trochu jiný, podíval jsem se na to střízlivým pohledem a byl jsem rád, že kotvím tam, kde kotvím.
Buddhismus v lidové podobě se mi zdá absurdní: Přijdu do jakéhosi svatostánku, který nápadně připomíná kostel. Místo Krista je tam oltář s velkou zlatou sochou Buddhy. Lidé klečí a modlí se se sepjatýma rukama jako křesťané. Má to jakousi liturgii, je tam kasička na almužny… Vidím tam jakési křesťanství bez Krista, náhražku. Protože k čemu pomůže modlitba ke zlaté soše?

Zdroj: Život víry 2013/4, kráceno.