Čelisti (příběh čtenářky)
V našem sboru dlouhodobě slouží misionářská manželská dvojice ze zámoří. Jsou to obdivuhodní lidé a obdivuhodná je i jejich komunikace. Jako mnozí z nás docela dobře zvládli nápaditý a přátelský komunikační nástroj zvaný čengliš: Trocha angličtiny, trocha češtiny, hodně pantomimy, a když je třeba, i názorného tance. Mám Larse i Katrin moc ráda. Pravdou ale je, že kvůli snadnější komunikaci jsou víc v kontaktu s lidmi, kteří – na rozdíl ode mě – anglicky hovoří plynně a srozumitelně.
Audio pouze pro předplatitele
A nyní střih: Dovolená s přáteli na Šumavě, v místech, kudy projede jedno auto denně. Komunita lidí, kteří znají Krista i sebe navzájem. Každý rok se na tento pobyt moc těšíme. Sdílíme víru, přírodu, vzpomínky, osobní věci i nové zážitky. Mám sbaleno, s mojí spolubydlící se naposled před usnutím pomodlíme, abychom ráno čiperně vyskočily z postele a hned po snídani nastoupily do auta a vrátily se domů.
Ráno ale není tak radostné, jak by mohlo být. Nemůžu pořádně otevřít pusu, hrozně mě bolí horní a dolní čelist. Moje matka by řekla, že se mi šprajcly panty. Čím víc se snažím čelistmi pohnout, tím je to horší.
Hned v pondělí jsem navštívila lékařku. Naučila mě nějaká cvičení, doporučila léky proti bolesti, posléze elektroléčbu. Po nějakém čase jsem dokázala jíst obvyklým způsobem, ale bez uspokojení. Jídlo se více podobalo nepříjemnému cvičení než gurmánskému požitku. Takhle to trvalo víc než půl roku.
Po jednom nedělním shromáždění uvažuji, jestli ještě posedí ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
