Boža Lach: Proč jsem se nechal tetovat?

Jako moderátor jsi hodně energický. Jsi takový i mimo pódium, nebo je to spíš profesionální maska?

Obecně jsem živelný, mám italské předky – což jsem se dozvěděl náhodou, až ve dvaceti. Můj děda byl italský voják. Na konci druhé světové války byl chaos, chtěl se vrátit domů a moje těhotná babička za ním měla později přijít. Jenomže v Polsku ho Němci zastřelili. Těhotnou babičku si vzal děda, kterého jsem znal.

Nepocházíš z křesťanské rodiny. Jak jsi uvěřil?

Můj nejlepší kamarád byl evangelík, což jsem dlouho netušil. Jednou ve sboru něco stavěli a pozval mě, abych přišel pomoct. Byl jsem asi v sedmé nebo osmé třídě. Párkrát jsem tam zašel a bylo to super, hlavně ty vztahy. Řekl jsem si, že se stanu křesťanem, ale až mi bude třeba padesát. Myslel jsem si totiž, že mě bude křesťanství omezovat. Ale až budu starý, tak to pro jistotu zkusím. Pak jsem dostal Bibli, ani nevím od koho. Když jsem byl na střední, bydlel jsem na internátu a Bibli jsem měl s sebou, ale nikdy jsem ji nečetl. V prváku jsem poznal holčinu, se kterou jsem začal chodit, a ona měsíc poté někde na kempu uvěřila. Začala mě tím otravovat, ale jenom chvíli, protože ji to od Boha odvedlo. Chodili jsme spolu čtyři roky, skončili jsme školu a tehdy se k Bohu vrátila díky kámošce, kterou potkala v CB ve Vsetíně, odkud pochází. Začala se mnou o Bohu mluvit znovu. Nevadilo mi to. Když už to na mě začínalo být trochu moc, najednou s tím přestala, což mi bylo divné.

Co bylo dál?

Šel jsem pak na nějaké mládežnické shromko, kde všichni tleskali a skákali. Říkal jsem si: Co to jako je? Tak jsem taky tleskal, abych nevypadal divně. Slovo bylo silné, měl jsem pocit, že ten týpek mluví ke mně. A pak dali výzvu, že by se za nás chtěli modlit. Šli všichni, tak jsem šel taky. Po modlitbách vedoucí řekl: „Vy, kteří chcete dát svůj život Ježíši, tady zůstaňte.“ A v ten moment jsem se nemohl pohnout z místa. Jako by mě tam někdo přibetonoval. To se mi stalo poprvé a naposledy. Ten člověk se mě začal modlit. Za mnou stál týpek s otevřenou náručí, což jsem nechápal. Pak jsem to pochopil. Bůh se mě při modlitbě dotknul, spadl jsem a on mě chytil. Rozbrečel jsem se, prožil jsem to velmi silně, asi jsem to potřeboval. V ten moment jsem se setkal s Bohem a úplně to změnilo můj směr. S mojí holkou jsme se začali modlit, co máme v životě dělat. Až zpětně jsem se dozvěděl, že se rozhodla, že si mě nemůže vzít, pokud nebudu následovat Krista, a že se za mě dva nebo tři měsíce každý týden postila. Pak jsem se setkal ještě s jednou kamarádkou, která když slyšela, že jsem uvěřil, byla úplně v šoku. Řekla mi: „Já jsem se poprvé v životě postila – za tebe.“ Postupně jsem zjišťoval, co za tím všechno stálo.

Od začátku jsi chtěl na plný úvazek sloužit?

V té době jsme zrovna dokončili jazykovku v Olomouci. Modlili jsme se, že chceme sloužit, že nám je jedno kde. Ať už by to bylo dohromady s nějakou jinou prací, nebo na plný úvazek. Týden před svatbou jsme stále ještě nevěděli, co budeme dělat. Zkoušeli jsme různé věci, ale vždycky se tam nějakým divným způsobem zavřely dveře. Pak se náš vedoucí mládeže Dan Hurta zmínil o KAM (Křesťanské akademii mladých – pozn. red). Že hledají manželský pár, který by v Malenovicích vedl hotel, a my jsme se začali hrozně smát, protože jsme věděli, že to je přesně ono. Pán Bůh to připravil dokonale. Já jsem z Karviné, ale chtěl jsem bydlet někde, kde jsou hory. Moje žena milovala Vsetín. Jezdila do školy přes Frýdlant nad Ostravicí a už tehdy si říkala, že kdyby měla bydlet jinde než ve Vsetíně, tak tohle je jediné místo, kam by šla. A Bůh tyhle sny spojil. Jsme ve Frýdlantu, v horách, vidím přímo na Lysou horu. Za jednou i za druhou tchyní je to 60 kilometrů, jsme přesně uprostřed. Fakt neuvěřitelně dokonalé! Tak jsme začali sloužit v hotelu. 

Nejdůležitější je mít zájem

Už přes 20 let pracuješ s mládeží. Na mladou generaci se často nadává. Je něco, čím tě naopak inspiruje, co na ní obdivuješ?

Líbí se mi, že mají emoce, nejsou ještě uzavření, umějí se nadchnout. Samozřejmě záleží, z jaké rodiny pocházejí. Některá děcka jsou uzavřená, protože je v rodinách nepovzbuzují, a pak můžeš vidět, jak rozkvétají. Mám příklad jedné holčiny, která asi ve čtrnácti začala chodit k nám do Fusionu (mládežnický pěvecký sbor – pozn. red.). Říkala: „Jsem tady ráda, ale nemluvte na mě.“ Po nějaké době uvěřila, ale pořád nebyla rozkvetlá. Přišla k nám domů a třeba si jen sedla na gauč a seděla. My jsme kolem ní lítali, volali na sebe „Proč jsi nevynesl ten koš?“ a nevšímali si jí. A ona se najednou rozbrečela.
„Co jsem řekl špatně?“ Ona na to: „Já jsem takovouhle atmošku v rodině nikdy nezažila.“
Nechala se pokřtít, její rodiče se pak ale rozvedli, a to byl zlomový bod. S mamkou bydlet nemohla, protože měla ještě ségru a nebyl tam pro ni prostor, a s taťkou bydlet nechtěla. Řekli jsme jí: „Tak přespi někdy u nás.“ Už jsou to tři roky, kdy máme vlastně další dceru. Bydlí u nás. Johanka je nadšená, že má ségru. Máme ji hrozně rádi, ale chceme, aby se zase propojila se svou rodinou. Její taťka už byl párkrát ve sboru. Prožila s Bohem úžasné věci. Je s námi součástí chválicí skupiny, a když hraje, vidíš, jak září. To se mi na tom líbí. Ta naděje – kde člověk je, a kde může být. Věřím jim. Potřebují vědět, že z nich můžou být politici, doktoři, podnikatelé, učitelé, kteří budou inspirovat další. Nečekejme, co přijde shora, ale hledejme, co Bůh může udělat skrze naše srdce.

Zdá se mi, že poslední dobou se klade velký důraz na lásku, milost a Boží přijetí. Je to něco, co specificky tato generace potřebuje slyšet?

Asi jo. Ta děcka to neslyší ani doma. Vnímám v tom ale nebezpečí. Když mluvíme třeba o homosexuálech, často se setkávám s názorem: „Bůh je miluje.“ To je pravda – ale nemáme s tím taky něco dělat? S milostí mi to připadá stejné. Bůh tě miluje. Tečka. Ale pokud já miluju jeho, tak chci udělat cokoliv pro to, aby mě proměnil.
Ano, Bůh nás miluje, ale myslím, že to samo o sobě naši zemi nezmění. Pokud chci kolem sebe vidět změnu, musím něco udělat. Když se například rozhodnu poslouchat svoje rodiče, tak je to v Božích očích obrovská věc, která může moji rodinu úplně změnit. Obzvlášť když je nevěřící. Bůh chce v našem životě věci měnit, i když mě miluje takového, jaký jsem.
Je pravda, že mladí potřebují slyšet, že jsou přijímáni. Dneska se fakt víc setkáváme např. s homosexuály, a nevíme, jak s nimi pracovat. Obzvlášť tihle lidé potřebují vědět, že je Bůh přijímá. 

I po čtyřicítce tě mladí berou, umíš s nimi komunikovat jejich jazykem. Snažíš se o to cíleně? Sleduješ třeba Instagram, hru Fortnite a podobné fenomény? 

Sice Instagram mám, ale dělá ho moje žena. Lidi mě chválí, jak mám dobré fotky, ale to všechno moje žena. Taky mám dceru a ta mě třeba často oblíká. Říká: „Já jsem tak ráda, tati, že tě můžu oblíkat, že nevypadáš jako otec mých kamarádů!“ Sloužil jsem ve Fusionu, takže znám současné písničky. Ale asi není to nejdůležitější tyhle věci znát, protože nakonec jde především o to, jak si spolu budeme povídat. Nejdůležitější je mít o ně zájem. Dokonce jsem si nechal udělat tetování, mám ho asi půl roku. Ne vždycky je pro mě totiž snadné bavit se s mladými, které neznám. Už si trochu začínám připadat jako jejich strejda. To tetování mi hodně pomáhá. Ptají se mě na něj a já mám možnost s nimi sdílet evangelium.

Jak to tetování vypadá?

(Začne ukazovat na pravé předloktí.) Jsou tu čtyři evangelizační symboly, které znamenají: 1. Bůh tě miluje takového, jaký jsi. 2. V našem životě je ale hřích. 3. Ježíš za nás zemřel. 4. Jak na to zareaguješ? Je tam taky symbol času, protože máme jen určitý čas na rozhodnutí. Tvoří to takový kompas s otázkou: Kam směřuješ? Dá se s tím docela hrát.

Pokud lidi touží začít pracovat s mládeží ve svém městě, co bys jim poradil, jak s touto službou začít?

Zaprvé, musíš v tom městě bydlet. Zadruhé, přemýšlej, jaké to město je, jakou má historii, duchovní klima, co tam nefunguje. Hledej a modli se za specifické věci, které na modlitbách vnímáš. A zatřetí, nechoď do toho sám. Musí se případně přestěhovat celá rodina. My teď budeme zakládat stanici ve vedlejším městě a já se modlím: „Bože, jestli mě chceš někde jinde, tak do toho jdu. Dej mi 16 lidí.“ Tým je hrozně důležitý.
A ještě jedna věc: Snažte se, aby o vás lidi ve městě věděli. Město musí vědět, že jeho občanům pomáháme. Že chceme sloužit.