Amálčin žalm
Téměř dvacet let jsem pracovala v domově důchodců jako rehabilitační sestra. Byly to desítky a desítky opravdových lidských příběhů.
Vzpomínám ráda na babičku Amálku. Devadesátiletou, usměvavou, již téměř imobilní, za kterou jsem již delší dobu přicházela v rámci rehabilitace. Byla jsem v té době čerstvá křesťanka, o čemž nevěděla, ale asi to tušila. Bylo nám spolu vždycky dobře.
Jednou jsem opět přišla k její posteli, ona se posadila, upřela na mě své krásné oči a začala něco citovat. Ani jsem se nepohnula. Když skončila, kutálely se mi po tvářích slzy jako hrachy. Byl to celý žalm 23 v kraličtině. Potom se dlouze rozpovídala o tom, jak ji Bůh vedl životem. Chtěla mě povzbudit. Ani jsem nedutala.
Ten den jsem přišla domů a naučila se celý žalm zpaměti v novém překladu. A téměř pokaždé, když jsme se sešly, až do Amálčiny smrti, jsme tento úžasný žalm krále Davida spolu citovaly. Ona kralicky a já nově.
Babička Amálka umřela v tichosti smířena s Bohem a já dál žiji náš žalm 23. A vím, že „Hospodin je můj pastýř“. Vím, že „i když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty“.
Vladislava Velkoborská, JB Nýrsko
