„Dobře mu tak!“ (Jak mluvíme o svých partnerech?)

Dostala jsem na úvod hrnek kávy a kamarádka spustila. Vyprávěla mi o své práci, jak prožívala dobu koronakrize na jaře, co děti, a pak začala podrobně vyprávět o jejich letošní dovolené. S úžasem jsem si uvědomila, že si vystačí sama a jediné, co potřebuje, je pozorný posluchač. Několikrát jsem se pokusila také něco říct nebo začít vyprávět o naší rodině, ale stihla jsem pouhé „aha“, „tý jo“, „cože?“. Jedna souvislá věta se mi podařila snad jen, když si kamarádka dopřála doušek kávy. Pak se opět chopila iniciativy a při mé snaze něco dodat lehce zrychlila tempo, a navíc sáhla po mobilu, aby mi dovolenou mohla také přiblížit obrazem.

Tak jsem to vzdala. Řekla jsem si, že to bude takové moje cvičení v trpělivosti a naslouchání. Když opět svlažila hrdlo, stihla jsem se zeptat na manžela, protože jsem věděla, že v minulém období procházeli krizí.

„No to ti musím říct, představ si, co se stalo!“ navázala kamarádka a hnedle mě informovala o tom, jak manžel odjel z jejich rodinné dovolené o několik dní dřív, protože měl něco domluveného s kamarádem. Vzal si auto a odjel z Prahy do Jeseníku, a je tam nechal! Jenomže mu ten domluvený program nevyšel a on tam jel vlastně zbytečně. „A dobře mu tak!“ završila vítězoslavně. A hned pokračovala dál...

Dovolila jsem si chvilku nedávat pozor a v myšlenkách zůstat u té poslední věty. Cože? Dobře mu tak? To řekla o svém manželovi? Neumím si představit, že bych o Jirkovi někdy pronesla takovou větu. A to jsme si prožili pár krizí – a ani při nich ne. Rozhodně jsme manželství, které má pořád ještě velký „prostor pro přiblížení“, ale jsou věty, které v našem manželském slovníku prostě chybí.

Snažím se opět soustředit na kamarádčino vyprávění – dobrý, stihla jsem to, stále ještě líčí závěr dovolené. Stačila jsem vstřelit otázku, jak se jim daří v manželství teď.

„No jo, snaží se. Na půdě, víš.“ Na můj tázavý pohled upřesnila: „Ále, něco tam šolichá.“ Poslední slovo doprovodila mávnutím ruky. Snažila jsem se zaostřit, jestli odháněla komára, nebo v tom byla rezignace.

A protože jsem pořád nevěděla, vysvětlila mi, že opravil střešní okno. Vím, co je šolichat, ale nikdy (listuji pamětí – fakt nikdy) jsem tohle neřekla o Jirkovi, a už vůbec ne s touhle intonací. Tím bych přece shodila to, co dělal. Navíc, když chlap něco opravuje či buduje obydlí, je spíše potřeba ho systematicky chválit. Ne, takže ani „šolichat“ nemáme ve slovníku.

Nakonec byla tahle návštěva docela poučná. Zjistila jsem, že umím být dobrý posluchač. Ale hlavně jsem si s plnou silou uvědomila, že tak veliká věc, jako je vztah dvou lidí, je utvářena i takovými maličkostmi, jako je třeba to, jak o sobě/spolu mluvíme.