Zpočátku to byla jen zábava... (příběh čtenáře)

Po ukončení základní vojenské služby, krátce po sametové revoluci, jsem na popud kamaráda z práce začal navštěvovat herny, které se v té době začaly objevovat. Ze začátku to pro mě byla neškodná zábava, ale brzy jsem tomu propadl. Prohrával jsem výplaty, ale pořád jsem měl co jíst a kde bydlet.

Jednou jsem si půjčil několik tisíc, které jsem ale prohrál, a musel je vrátit. Pověděl jsem to otci. Byl z toho špatný. Domluvil mi a doufal, že nejsem natolik hloupý, abych v hraní pokračoval. Opak byl pravdou. Hrál jsem dál. Změnil jsem zaměstnání a seznámil se se svou budoucí manželkou Danou, do níž jsem se zamiloval. Hrál jsem o něco méně. Brzy jsme čekali přírůstek, chystala se svatba. Krátce po svatbě však došlo k tragické události: Syn se u manželky v bříšku uškrtil pupeční šňůrou.

Od Dany jsem dostal poslední šanci, ale stejně jsem hrál dál. A stále víc.

Místo abych byl Daně oporou, začal jsem znovu hrát. V zaměstnání jsem dostal možnost dělat předsedu odborové organizace. Tím začal můj pád. Měl jsem totiž přístup do pokladny a k účtu. Ukradl jsem peníze. Musel jsem s pravdou ven, věděla o tom jen Dana a její máma. Musel jsem si vzít rychlou půjčku v bance, jinak hrozilo, že by mě zavřeli do vězení.

Od Dany jsem dostal poslední šanci, ale stejně jsem hrál dál, stále víc. Začal jsem si brát další úvěry, až jsem byl na částce přes milion korun. Mezitím jsem si ještě půjčoval po sousedech v domě a lhal, že jedu na služební cestu.
Dana to neunesla a zkolabovala. Její máma a táta i oba moji rodiče byli v šoku. Přijel otec, chytil mě pod krkem a řekl mi: „Ty prase, cos to udělal? Co si o sobě vůbec myslíš?“ Ale já už jsem to skoro nevnímal, protože jsem byl pod utišujícími léky. Tehdy mi otec řekl větu, která mě bodla přímo do srdce: „Už tě nikdy nechceme s mámou vidět. A až umřu, nepřeju si, abys přijel na můj pohřeb.“ Od té chvíle jsem rodiče neviděl a nejsem s nimi v kontaktu. V té době jsem už měl dva syny, a ani jsem si nevšiml, jak mi rostou před očima. Měl jsem v hlavě jenom hraní.

Budu pořád lhát a krást?

Následovaly v rozmezí šesti let čtyři pobyty v léčebně. Neplatil jsem na děti výživné a na všechno jsem kašlal. Prošel jsem si azylovým domem, byl jsem pár dní na ulici a pracoval za pár korun za jídlo a nájem. Léčebny nepomohly, hrál jsem dál. Sice se jednu dobu moje situace nepatrně zlepšila, našel jsem si s kamarádem z léčebny společné bydlení a chodil na terapie do doléčovacího centra, ale puzení ke hře bylo natolik silné, že jsem v hraní pokračoval. Kamarádovi jsem ukradl peníze na společný nájem, a to už bylo příliš. Odešel jsem na svou třetí léčbu do Bohnic. Tři dny po ukončení léčby jsem prohrál všechny svoje peníze. V zoufalství jsem šel na čtvrtou léčbu do Dobřan.

Následovaly další a další terapie, prohrané výplaty, neutěšená sociální situace, dluhy. Měl jsem černé myšlenky a život mě nebavil. Takhle jsem už nemohl žít. Já to prostě nezvládnu, budu pořád prohrávat těžce vydělané peníze, lhát, krást a chodit na terapie pořád a pořád dokola...

Jednou odpoledne jsem si na ubytovně hrál s mobilem a najednou jsem si uvědomil, že čtu něco o Bohu. Nic mi to neříkalo. Byl tam odkaz na nějakou stránku, kde o sobě můžu něco napsat. Váhal jsem, ale nakonec jsem pár řádků napsal.

Zanedlouho se mi ozval René, můj budoucí kouč. Psal mi o svém vztahu k Bohu a o Ježíši, o tom, jak uvěřil, posílal mi verše z Bible, těšil mě a povzbuzoval. Sice jsem to vůbec nechápal, ale po dlouhé době to byl člověk, který mě neodsuzoval, nenadával mi, neměl „chytré řeči“. Písemná konverzace se mi začala líbit. Měl jsem takový zvláštní pocit. Dnes už vím, že do mého života vstoupil Ježíš, můj Zachránce.

Po nějaké době mi René nabídl, jestli nechci začít chodit mezi křesťany. Zanedlouho jsem dostal kontakt na Zdeňka Kocandu, který působí v CB v Plzni, a on mě pozval na schůzku. Pověděl jsem mu zkrácenou verzi svého příběhu. I on mi vyprávěl o Bohu a Ježíši. René mi doporučil, abych si četl Bibli, třeba jen jeden verš denně. Ze začátku mě to moc nebavilo, vůbec jsem tomu nerozuměl. Zdeněk mi řekl, že to nevadí, že mám číst dál a brzy jistě narazím na něco, co mě osloví. Měl pravdu. Najednou jsem porozuměl. Začal jsem vidět věci, které jsem předtím nikdy neviděl.

Jsem hrozný člověk plný lži, hněvu, nenávisti, pýchy a závisti. Myslím si, že bych u sebe neobjevil jedinou dobrou vlastnost. V Bibli je ale spousta rad a doporučení, je to pro mě jako Boží pohlazení. Začalo mi být dobře. Stále víc jsem se těšil na zprávu od Reného a na návštěvu u Zdeňka.

Jediné věci nelituji...

Když se na to podívám s několikaměsíčním odstupem, je zvláštní, jak jsem uvěřil v někoho, koho nevidím a neslyším. Slovo Ježíš mi zaplnilo prázdné místo v srdci. Po několika týdnech jsem uvěřil a obdržel dar Ducha svatého. V mém životě se začaly dít zázraky. Myšlenky na hraní odešly, začal jsem chodit na biblické hodiny, zlepšuje se situace s dětmi i s Danou. Platím poctivě výživné, zavádím si splátkové kalendáře a poprvé v životě vím, že už nikdy nebudu hrát. Dostal jsem z Boha obrovský strach. Je dobře, že na mě něco začalo platit.

Začínám s prvními nesmělými modlitbami. Najednou jsem v církvi obklopen novými přáteli, kteří jsou už dnes pro mě bratry a sestrami. Pokračuji v biblickém studiu a dozvídám se více o Ježíši a o evangeliu. Nedávno jsem byl pokřtěn a s pokorou a klidem v srdci jsem mohl přijít k Večeři Páně. Je úžasné, jak je Bůh dobrý, jak se mi Pán Ježíš dává poznávat a dává mi milost.

Měl jsem ještě jedno vroucí přání: Mít svoje bydlení, kde budu sám a budu mít svůj klid. Modlili jsme se za to ve sboru a za několik týdnů přišla vysněná nabídka. Dnes už bydlím ve svém.

Žil jsem strašný život bez Boha, spoustě lidem jsem ublížil. Nelituji jediné věci: Že jsem mohl mít osobní zkušenost s Bohem a poznat, jak je dobrý. Nevím, kde bych dneska byl, kdyby můj život byl na povrchu bezvadný, byl bych finančně zabezpečený, měl bych šťastnou rodinu, dobrou práci, bydlení, auto a každý rok dovolenou. Myslím si, že bych Boha nehledal, neuslyšel jeho volání a nepoznal jeho lásku.

Teprve nyní nacházím smysl života, dokážu rozlišit, co je pomíjivé, co je důležité a co ne. Vím, že i život křesťana pro mě bude těžký, ale celý život budu děkovat Bohu za to, co pro mě udělal.

Vytvořeno ve spolupráci s HledamBoha.cz.