Zkáza parníku Dorchester: Statečná smrt Čtyř kaplanů

Služba kaplanů má v armádě dlouhou tradici. Působili už v první světové válce a jejich význam se prohloubil zejména v té druhé. Šli s mužstvem v předních liniích, vylodili se s prvními jednotkami spojenců v Normandii i na tichomořských ostrovech. S vojáky se modlili, povzbuzovali je, utěšovali raněné, pohřbívali mrtvé a psali osobní dopisy pozůstalým. Mnozí z nich získali vysoká vyznamenání za statečnost.

Začalo to jako běžná plavba

Psal se rok 1943. Z Newfoundlandu vyrazil na americkou základnu v Narsarsuaq v jižním Grónsku konvoj, který tvořilo šest lodí: transportní parník Dorchester, dvě obchodní lodě Lutz a Biscaya a jako doprovod ozbrojené čluny pobřežní stráže Comanche, Escanaba a Tampa.

Dorchester, původně osobní parník pro asi 300 pasažérů, byl přestavěný pro transportní použití a doslova praskal ve švech. Na palubě se tísnilo více než 900 příslušníků americké armády, pobřežní stráže, námořní stráže, civilních zaměstnanců, dánských občanů a posádky. V podpalubí bylo také víc než tisíc tun nákladu a k tomu šedesát pytlů pošty.

Na své budoucí působiště směřovali i čtyři kaplani: metodista George Fox, rabín Alexander Goode, římskokatolický kněz John Washington a reformovaný duchovní Clark Poling. Snažili se pomáhat, jak mohli. Pohybovali se v přeplněných ubikacích, organizovali bohoslužby a modlitby a věnovali se vojákům. Nebyla nouze ani o konfliktní situace. Bill Kramer vzpomíná: „Šel jsem na páteční setkání s rabínem. Byli jsme dole v kuchyni, kde se konala bohoslužba, a nějaký zavalitý černoch pořád coural sem a tam a hudroval: ,Nebudete mě tu rušit, když hrajeme karty.‘ Asi to někdo řekl otci Washingtonovi, protože přišel dolů a toho frajera rychle zklidnil.“

Kapitán lodi byl upozorněn, že sonar pobřežní stráže zachytil ponorku, proto uvedl posádku do stavu zvýšené pohotovosti. Nařídil, aby muži ulehli oblečení a měli na sobě záchranné vesty. Mnozí vojáci spící hluboko v podpalubí však tento rozkaz nedodrželi, protože tam bylo horko, jiní proto, že záchranné vesty byly nepohodlné.

Pro vojáky napěchované v těsných kajutách byla největším problémem mořská nemoc. Spali na lůžkách rozestavěných po čtyřech a na palubu se dostávali jen úzkými průchody, které vedly k ještě užším žebříkům. Na palubě však nebylo možné se ani projít, protože v mrazivém a větrném počasí byla pokrytá vrstvou ledu.

Přepadení

Necelých 250 kilometrů od cíle, nedlouho po půlnoci 3. února, zachytila stopu konvoje německá ponorka U-223. Ukryla se v úplavu za eskortou a zezadu lodě sledovala, ukryta před jejich sonary. Ve 3:55 dal její kapitán rozkaz k útoku bez jakéhokoli varování.

Torpédo zasáhlo pravobok Dorchesteru poblíž strojovny, hluboko pod čárou ponoru. Výbuch rozerval loď od kýlu až po horní palubu a zablokoval dveře a únikové cesty. Kotel ztratil výkon, chyběla pára ke spuštění výstražných sirén a ztráta energie znemožnila vyslání nouzového rádiového signálu. Z obavy, aby útočníka neupozornil na další lodě, se kapitán rozhodl nevystřelit nouzové světlice, a tak na ostatních lodích dlouho nic netušili.

Exploze zabila desítky mužů a mnoho jich bylo vážně zraněno. Někteří byli omráčeni, další zůstali uvězněni v podpalubí v naprosté tmě. Na palubě se posádka pokoušela spustit záchranné čluny, ale bylo jich málo. Navíc se kvůli silnému náklonu podařilo ze čtrnácti člunů spustit na vodu jen pět. Z nich se jeden zasekl, další dva se kvůli přeplnění převrátily, a tak se podařilo odplout jen dvěma plně obsazeným člunům. Tragédii dovršilo zjištění, že není dost záchranných vest, protože zůstaly v podpalubí.

Ihned po výbuchu kaplani vyběhli na palubu. Začali muže uklidňovat, pomáhali jim do záchranných vest a řídili evakuaci dezorientovaných vojáků do záchranných člunů. Mnozí vojáci byli ještě ve spodním prádle, a když se dostali na palubu, opřel se do nich mrazivý arktický vítr.

Poddůstojník John J. Mahoney, roztřesený zimou, se chtěl vrátit zpátky do kajuty.
„Kam jdeš?“ uslyšel ve všeobecném zmatku klidný hlas.
„Pro rukavice,“ odpověděl Mahoney.
„Na, vezmi si tyhle,“ řekl rabín Goode a podal mladému důstojníkovi svůj pár.
„Přece si nemůžu vzít vaše,“ namítl Mahoney.
„Jen ber,“ opáčil rabín, „mám dvoje.“

Teprve mnohem později si Mahoney uvědomil, že Goode nikdy neměl v úmyslu opustit loď.

Když záchranné vesty došly, kaplani sundali ty své a rozdali je čtyřem vyděšeným mladíkům. Rabín Goode se při rozdávání záchranných vest neptal, kdo je žid, kněz Washington nehledal katolíka, pastoři Fox ani Poling se nerozhlíželi, aby je dali protestantovi. Prostě podali záchranné vesty dalšímu muži v řadě. Jeden z přeživších později řekl: „Byla to ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděl...“

Záchrana

Dorchester se prudce nakláněl na pravobok, dovnitř se valila voda a za 20 minut zmizel pod hladinou. Ledové moře kolem potápějící se lodi bylo plné mužů v záchranných vestách, všichni se zoufale snažili udržet na hladině. Jeden z nich líčí: „Byla tam pořádná tma a hrozná samota. Každý měl na sobě vestu s červeným světlem na rameni. Trvalo to bůhvíjak dlouho, a to vám před očima proběhne celý život a vy se začnete modlit. Pokud jste se nikdy předtím nemodlili, tak v takovou chvíli se modlit začnete.“

Grady Clark vypráví: „Když jsem plaval od lodi, ohlédl jsem se. Světlice všechno osvětlovaly. Příď se vysoko zvedla a zajela pod hladinu. Poslední, co jsem viděl, byli čtyři kaplani, kteří se nahoře modlili za bezpečí mužů. Pak už jsem je neviděl. Oni sami bez záchranných vest neměli šanci.“

Další přeživší muži vypověděli, že v záři světlic viděli, jak se stateční kaplani – ruce spojené, zapřeni o šikmou palubu – modlí za záchranu ostatních. Dokud s lodí nezmizeli pod hladinou, nesl se tmou zpěv jejich modliteb.
Trosečníci ve vodě byli tak ztuhlí zimou, že se ani nemohli chytit sítí na záchranných plavidlech. Když na místo dorazily záchranné lodě, moře bylo doslova pokryto plovoucími ztuhlými těly. Většinu mužů zabilo podchlazení, před kterým vesty neposkytovaly prakticky žádnou ochranu (teplota vody byla 1 °C a vzduchu 2 °C). Podařilo se zachránit asi 229 mužů (přesná čísla nejsou k dispozici, stejně jako původní počet pasažérů), ostatní zahynuli v ledových vodách Atlantiku.

Uznání

Všichni kaplani posmrtně obdrželi vyznamenání Purpurové srdce a Kongres jim chtěl udělit Medaili cti. Tu však dostat nemohli, protože její přísná pravidla vyžadují hrdinství vykonané pod palbou. Proto byla Kongresem vytvořena zvláštní medaile za hrdinství se stejnou váhou a významem – Medaile Čtyř kaplanů. Kaplanům byla udělena in memoriam 18. ledna 1961. Každý rok 3. února jsou americké státní vlajky spuštěny na půl žerdi a v kostelech a synagogách probíhají zvláštní shromáždění.

Dne 14. února 2002 se setkali dva němečtí námořníci, kteří sloužili na ponorce U-223, a tři američtí vojáci, kteří přežili potopení Dorchesteru, a došlo k symbolickému usmíření.

Ze závěrečné vyšetřovací zprávy, z hlášení zástupce velitele lodi a dalších pramenů vybral a přeložil Jaroslav Pleva, kazatel BJB v Litoměřicích.

Kaplani na palubě Dorchesteru se všichni znali ze školy pro armádní kaplany na Harvardově univerzitě, kde se připravovali na nasazení v Evropě.

George L. Fox se narodil 15. března 1900 v Lewistownu v Pensylvánii jako nejstarší z osmi dětí. V sedmnácti letech opustil školu a zalhal o svém věku, aby mohl vstoupit do armády a sloužit v první světové válce. Jako asistent zdravotnického sboru odplul do Francie, byl vyznamenán za statečnost a získal Stříbrnou hvězdu, Purpurové srdce a francouzský Válečný kříž. Po propuštění se vrátil domů, dokončil střední školu a v roce 1923 nastoupil na Moodyho biblický institut v Illinois. Oženil se a sloužil jako cestující kazatel, později vystudoval Illinois Wesleyan University a Boston University School of Theology, kde byl v červnu 1934 ordinován metodistickým kazatelem. V roce 1942 se znovu dobrovolně přihlásil do služby.

Reformní rabín Alexander D. Goode, PhD., se narodil 10. května 1911 v Brooklynu ve státě New York jako syn rabína Hymana Goodekowitze. Studoval rabinát na Hebrew Union College, v roce 1937 získal titul bakaláře a v roce 1940 doktorát na Univerzitě Johnse Hopkinse. Po útoku na Pearl Harbor v roce 1941 se přihlásil do armády a 21. 7. 1942 byl jmenován kaplanem.

Clark V. Poling se narodil 7. srpna 1910 v Columbusu ve státě Ohio jako syn evangelického faráře. Studoval na teologické fakultě Yaleovy univerzity v New Havenu, v roce 1936 získal titul bakaláře a byl vysvěcen v Reformované církvi. Po vypuknutí druhé světové války se rozhodl vstoupit do armády. Jeho otec, který sloužil jako kaplan v první světové válce, ho varoval, že i kaplani riskují život; on chtěl čelit stejnému nebezpečí jako ostatní a do služby se přihlásil s tímto vědomím.

John P. Washington se narodil 18. července 1908 v Newarku ve státě New Jersey. Studoval na Seton Hall v South Orange ve státě New Jersey, v roce 1931 dokončil studium s titulem bakalář a vstoupil do semináře. V květnu 1933 přijal nižší svěcení, v prosinci 1934 se stal jáhnem a v červnu 1935 byl vysvěcen na kněze. Krátce po útoku na Pearl Harbor, 7. 12. 1941, byl jmenován kaplanem armády Spojených států a do aktivní služby nastoupil 9. 5. 1942.