Zdeněk Kašpárek: Fanatici, nebo hrdinové víry?
Tu situaci mám živě před očima i po víc než čtyřiceti letech: Je mi -náct a v kategorii starších žáků běžím lesem do táhlého kopce už druhý či třetí kilometr krajského finále jakéhosi branného závodu (pro mladší ročníky: tak se za socialismu říkávalo sportům kombinujícím běh se střelbou a házením granátem – naštěstí jen gumovým). Jazyk mám na vestě, plíce na kusy. Že já blbec nehraju šachy! U trati stojí táta a povzbuzuje mě. Nemůžu, ale ještě přidám (ano, opravdu to jde). V cíli jsem na maděru, zvracím... Ale jsem „na bedně“!
Audio pouze pro předplatitele
Každý máme v Bibli nějaká svá oblíbená místa, ke kterým se rádi vracíme. Povzbuzují nás, dodávají nám útěchu, odvahu... A pak jsou místa, kterým se spíš vyhýbáme. Těžká, usvědčující, nezapadající do naší zkušenosti, teologie, kultury či tradice. Mám za to, že tenhle výrok je na indexu většiny z nás, protože je fakt divný: „Zasazuji dobře mířené rány svému tělu a podrobuji je, abych se snad – jiným hlásaje – sám nestal tím, kdo se neosvědčil.“ (1K 9,27)
Občas nad tím textem přemýšlím a vlastně mě docela děsí. Co to ten Pavel vlastně dělal? Z pudu sebezáchovy jeho rány dnes vykládáme obrazně. Popravdě – nejsem si správností tohoto chápání Pavlova vyznání tak úplně jistý. Řekl bych, že minimálně tvrdé půsty a na kolenou probdělé noci za tím byly určitě. Ale o tom se v neděli špatně káže (chceme být oblíbení, ne lidi děsit), a ještě hůř se to uvádí do praxe.
Z Nového zákona se zdá, že Pavel byl (minimálně před svým obrácením) aktivním sportovcem. Ať už běhal dlo ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
