Zdeněk Kašpárek: „Nebyl jste to náhodou vy?“
Usedám na lavičku u „koule“, kašny před radnicí na opavském Horním náměstí. Asi před hodinou mě sem poslal Bůh s tím, že mi tady dá odpověď na otázku, pro kterou jsem si dnešek vyhradil k modlitbám. Po asi třech čtyřech letech, kdy jsme skoro každý měsíc křtili a přijímali nové členy sboru, se teď náš růst téměř zastavil. Nevím, co s tím. Mám pocit, že děláme všechno pořád stejně: Sdílíme evangelium nejrůznějšími způsoby, modlíme se, postíme, hledáme Boží vedení, budujeme nové vedoucí... Ale lidé už se tak často neobracejí. „Bože, proč? Co máme dělat jinak?“
Audio pouze pro předplatitele
Matně jsem si vybavil, že na jednom našem setkání nedávno někdo říkal, že dnes mají mít studenti z bruntálské biblické školy u nás v Opavě misijní praxi. Tak třeba se mám něčemu novému přiučit. Takže sedím na lavičce a čekám. Po pár minutách nudného pozorování všedního korzování lidí sem a tam napříč náměstím skutečně z několika ulic, které sem ústí, přicházejí dvojice či menší hloučky mladých lidí. Několik tváří od vidění znám z různých konferencí a evangelizací. V rukách ankety, které s lidmi ve městě vyplňovali. S napětím očekávám, co se bude dít dál.
„Tenkrát jsme se vám fakt vysmáli. Ale pak jsme o tom ještě dlouho do noci diskutovali...“
Asi po čtvrthodině docházím k zjištění, že se už nebude dít nic. Evidentně tady mají jen sraz před společným návratem do školy. „Bože, já to nechápu!“
Najednou si ke mně jeden mladý muž z řad studentů přisedá na lavičku: „Promiňte, můžu se vás na něco zeptat?“
Hmm. Že bych byl další obětí školního z ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
