Zahraniční misie přímo v Praze (příběh čtenářky)
V Praze studuje hodně zahraničních studentů. Ale odkud přesně jsou, jsem zjistila až při rozhovorech s mnohými z nich v dejvickém areálu vysokých škol. Zatím jsem mluvila (ve dvojici či trojici s dalšími křesťany) se studenty například z Moldavska, Francie, Švédska, Německa, Kazachstánu, Běloruska, Izraele, Indie, dokonce i z Pákistánu. V paměti zůstávají některá setkání, při nichž jsme viděli Boží působení.
Audio pouze pro předplatitele
Jednou jsme na lavičce před knihovnou zahlédli studenta, který seděl strnule, se zavřenýma očima, a vypadal, jako by cvičil jógu. Napadlo mě, že by mohl mít zájem o duchovní věci, a tak jsme ho oslovili.
Během pěkného rozhovoru jsme zjistili, že mladík je z Oděsy a studuje v prvním ročníku. Když jsme s ním sdíleli Ježíšova slova: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout“, najednou řekl: „Vidím u svých rodičů z pravoslavné církve takový pokoj... Nejsem věřící, ale možná jednou budu, jako táta. Než jste mě oslovili, byl jsem v depresi, cvičil jsem dýchání a říkal jsem si, kéž mi někdo nebo něco zvedne náladu. A pak jste přišli vy.“ Za Janovo evangelium v ukrajinštině od nás byl vděčný, chtěl si prý už dříve Bibli přečíst.
Jindy jsme před VŠCHT zastavili snědého muže s otázkou, zda si s ním můžeme popovídat o životě a víře, že jsme křesťané a takto se tady studentů ptáme. Souhlasil, ale na naše otázky se ani nedostalo. Student z Turecka měl už zřejmě dávno svou otázku připravenou: „Jak to je, prý máte sedm Biblí a v latině!“
Nechápali jsme sice, o čem mluví, ale začali jsme vysvětlovat překlady Bible. On měl ale další otázky, které krásně vedly ke krátkému sdílení evangelia.
Na to upřímně zakroutil hlavou: „Bůh zemřel? Jak může Bůh zemřít?“
A mohli jsme mu říct ještě víc o tom, co pro nás Ježíš udělal. Nevíme, co z toho si vzal k srdci, protože musel běžet na přednášku. Ale bylo zřejmé, že chtěl vědět, o co v křesťanství vlastně jde. Vyjádřil sice, že je muslim, ale nijak na naši víru neútočil.
Zázrakem v přímém přenosu pro nás bylo setkání s mladou studentkou z Japonska. Řekla nám: „Někdy se cítím osamělá. Velkou hodnotou v životě je pro mě svoboda, ale v mé zemi je všechno moc striktní.“
Když jsme jí vysvětlovali evangelium, najednou vyhrkla: „Už žádná samota, kdybych byla s Ježíšem? Wow! A díky Ježíšově smrti žádný trest za hříchy? To je zajímavé. 22 let jsem žila bez této zprávy, možná tomu jednoho dne uvěřím.“
Jindy ale slýcháme i nepochopení křesťanství. Studentka z Ruska vyjádřila, že z filmů vnímá Boha jako to nejsobečtější stvoření. Dívku ze Slovenska zase její rodina nutila ke konfirmaci a strašila ji při tom peklem.
V každém případě jsou rozhovory se zahraničními studenty vždy obohacující. A to ani nemusíme jezdit na misii do ciziny. I tady vidíme, jak Bůh miluje všechny národy, a věříme slovům apoštola Petra: „Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. ... On je Pánem všech.“
Jovana Chvojková, CB Praha 13
Autorka působí v misijní organizaci Nový život.
