Večer v houpacím křesle (příběh čtenářky)
Je příjemný podvečer. Sedím v křesle a piji čaj. Do místnosti prosvítá slunce a ukazuje, jak je moje okno špinavé. To se moje vnoučata nutně musela podívat ven a nedbala dědečkových pokynů: „Nepatlejte mi to sklo!“
Audio pouze pro předplatitele
Moje vnoučata! Když na ně pomyslím, jsem plná vděčnosti. Podle lékařů jsem totiž nikdy neměla mít děti (a tedy ani vnoučata). Léčila jsem se od mládí, protože jsem jako žena nikdy nezačala normálně fungovat. Množství doktorů, mnohá léčba, lázně, a na závěr: Lidsky není žádná naděje.
Když jsem o své diagnóze řekla svému budoucímu manželovi, jeho reakce byla: „Já věřím, že nám Bůh děti dá.“ Tak jsem se rozhodla věřit tomu s ním. Byl před námi ale čas nadějí i zklamání, modliteb i slz, zoufalství i hořkosti. S postupujícím časem to bylo stále těžší.
V naší modlitební skupince tenkrát byly dvě nastávající maminky a všichni se za ně modlili. Moje srdce naplňovala hořkost. Proč se modlí za ně, ty už to mají dobré...! Na jedné modlitební chvilce, když jsem tajně brečela a svoji lítost dávala Pánu, jsem slyšela zaslíbení: „Což nevypučela hůl Áronova?“ Věděla jsem, že je to slovo pro mě. Že je to zaslíbení, že Bůh má moc oživit i to, co je zcela mrtvé.
Po nějaké době ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
