Přehled článků Z historie historie válka

Válka s Turky: Křesťanské dilema užití meče

Reformní proudy se od 20. let 16. století rozvíjely paralelně s tureckou invazí do střední Evropy, což zavdalo silný podnět k promýšlení křesťanského postoje k válce. Nebyl to jediný podnět toho druhu, docházelo také ke střetům uvnitř křesťanstva, nicméně rozpínavost osmanských Turků představovala hrozbu pro křesťanskou civilizaci jako takovou. Zprávy z obsazených území dávaly na srozuměnou, že porážka přináší zotročení a tlak na zřeknutí se víry. Co si za takových okolností žádá věrnost Kristu?

Bitva u Vídně (1683), jak ji zpracoval Frans Geffels (1625–1694)

Audio pouze pro předplatitele

0:00 / 0:00

„Sami jste Turci!“

Někteří i v takové situaci zásadně odmítali meč jako nástroj, který není slučitelný s Kristovým příkladem a jeho slovy v Kázání na hoře. Postoj neodpírání zlému reprezentovali v 16. století novokřtěnci; sto let před nimi, na pozadí husitských válek, Petr Chelčický.

Jako svébytná skupina se novokřtěnci etablovali odštěpením z okruhu curyšského reformátora Ulricha Zwingliho v roce 1525. Označení, jež se vžilo, si nedali sami. Z jejich pohledu byl křest dospělých prvním, nikoli novým. Křtem na základě vědomého rozhodnutí se distancovali od představy křesťanské společnosti (corpus Christianum), do níž se lidé rodí. Z dětí netřeba smývat dědičný hřích. Pádem do hříchu pro ně bylo zestátnění církve za císaře Konstantina (Milánský edikt z roku 313). Ti, kdo jako Zwingli a Luther chtějí stávající církev jen opravit, a přitom se opírají o městské úřady nebo zeměpány, se mýlí. Církev je třeba znovu založit – z opravdových učedníků a nezávisle na státní moci. Kristův učedník nemůže skládat přísahu, sloužit v armádě ani vynášet rozsudky smrti.

„Vláčí nás touha po moci, lačníme po bohatství. Bojujeme s Turky jako Turci.“

Michael Sattler, přední postava křtěneckého (anabaptistického) hnutí, souzen katolickou vrchností v rakouském Rottenburgu v roce 1527, se k jednomu z bodů obžaloby vyjádřil následovně: „Kdyby do země vtrhli Turci, neměli bychom jim odporovat, neboť je psáno: ‚Nezabiješ.‘ Naším úkolem by bylo naléhavě se modlit k Bohu, aby je zastavil. Pokud bych přece schvaloval válku, vytáhl bych snáz proti takzvaným křesťanům. Turek je totiž Turkem od narození, o křesťanské víře neví nic, zatímco vy, kteří se Kristem holedbáte, jste duchovně Turci, když pronásledujete Kristovy zbožné svědky.“ Byl upálen, jeho manželka, rovněž věrná svému přesvědčení, utopena v řece.

Tváří v tvář výzvám své doby však jiní, ne méně pilní studenti Písma, dospívali k diferencovanějšímu nahlížení války. Z Pavlova listu Římanům vyčetli, že Bůh svěřil vrchnosti meč a křesťany vede k poslušnosti vůči ní. K předním zastáncům této pozice patřil Martin Luther (1483–1546) a Desiderius Erasmus (cca 1469–1536).

Luther: „Jen ne křesťanskou armádu“

„Během posledních pěti let mě někteří žádali, abych napsal o válce proti Turkům a podnítil k ní naše lidi,“ poznamenává Luther v předmluvě svého spisku. Nyní se úkol stává o to naléhavějším, že se Turci skutečně blíží, a „zvláště proto, že se u nás najdou hloupí kazatelé (jak se s politováním dozvídám), kteří lidu vykládají, že se Turkům nesmíme postavit na odpor. Někteří dokonce prohlašují, že křesťanům nepřísluší nosit meč nebo být vládci“ (O válce proti Turkům).

Přikázání „Nezabiješ“ se Luther věnuje ve svém výkladu Desatera (Větší katechismus). Ani na okamžik nepochybuje o tom, že přikázání se týká běžných mezilidských vztahů, nikoli však pravomocí vrchnosti, jejíž povinností je naopak udržovat pořádek i za cenu poprav zločinců a obrany území. „Větší katechismus“ dokončoval v jarních měsících roku 1529, kdy vyšel tiskem jeho traktát „O válce proti Turkům“. Na podzim téhož roku vojska Karla V. a Ferdinanda I. zahnala armádu Sulejmana I. od Vídně.

Luther za daných okolností válku s Turky schvaluje. Činí tak ovšem s některými výhradami. Nikdy nebude druhému radit, aby válku začal. Legitimní válkou je válka na obranu. Značný prostor věnuje rozlišení duchovní a světské sféry. Každé sféře příslušejí zbraně jí vlastní. Duchovní boj je veden Božím slovem, modlitbou a pokáním. Meč je oproti tomu zbraní světské vlády. Právě směšování obojího vedlo k mnoha zmatkům i k vojenským porážkám. Stručně řečeno, Luther zavrhuje křížovou výpravu.

Válka totiž není vlastní Kristově věci. On přece nepřišel lidi pobít, ale zachránit. Postavit se Turkovi pod znamením kříže a v Kristově jménu není ničím jiným než rouháním. Musejí-li křesťané bojovat proti Turkům, pak ve jménu císaře, pod jeho vlajkou. Proto je zavádějící mluvit o „křesťanské“ armádě. „Kdybych byl voják a v poli uviděl prapor s křížem, utíkal bych od něj pryč, jako by mě honil Ďábel,“ píše Luther. K praporu císaře nebo zeměpána, při němž voják přísahal věrnost, se však mají všichni seběhnout a plnit svou povinnost.

Císař Karel V. nebyl Lutherově kauze nijak nakloněn. Reformátor však odmítá vidět v Turcích své mstitele. „Turek totiž nemá žádné právo začít válku a napadnout země, které nejsou jeho.“ K povinnostem vrchnosti, ať už je křesťanská, nebo ne, patří obrana poddaných před zkázou a zotročením.

Jelikož Turek je „Boží hůl i Ďáblův pacholek“, prvním krokem k úspěšnému odporu musí být „rozdrtit Ďábla, jeho pána, a vzít hůl z Boží ruky“. Tak bude Turek ponechán bez nadpřirozené pomoci, jíž se mu zatím, podle všeho, dostává. Kazatelé mají tedy všechny volat k pokání. Modlitba za vysvobození nechť je opravdová, „... protože kdo pochybuje nebo se modlí nerozvážně, udělal by lépe, kdyby od toho upustil úplně. Takto jen pokouší Boha.“

Chtějí nám vzít Krista

„K modlitbě proti Turkovi jsme měli být vyburcováni velikou nouzí nynějšího času, protože Turek nejen že přináší zkázu naší zemi a lidu mečem, ale rovněž křesťanské víře.“ Někteří sice vychvalují tureckou vládu s tím, že jí jde jen o světskou správu, zatímco poddaní si mohou věřit, čemu chtějí. To sotva. Křesťané totiž nemají v turecké říši svobodu veřejně se scházet, vyznávat Krista ani se vymezovat proti Mohamedovi. Co potom zbyde z křesťanské víry? Kristus nám přece přikázal šířit evangelium a Pavel říká: „Vyznáš-li..., budeš spasen.“ (Ř 10,9) Kdo je odvlečen nebo se usadí mezi Turky, jen vzácně si udrží víru. Tu je totiž třeba sytit Slovem, jehož kázání Turci brání.

Luthera znepokojuje, že vzdor tomu, nakolik se turecká říše přiblížila, učenci ani knížata nepracují na tom, aby ostatní seznámili s tím, čemu Turci věří a jak žijí. Proto chce poskytnout aspoň základní informace. Korán Krista prohlašuje jen za jednoho z proroků, jakkoli svatého. Pro muslimy není Božím synem. Nepovažují jej za zachránce světa, který zemřel za naše hříchy. Z Krista tedy nezbývá nic. „Zůstává jen Mohamed se svým učením skutků, zvláště meče.“

Luther připojuje vlastní vysvětlení úspěchu islámu. Odmítnutí Božího syna se zavděčí lidskému rozumu, šíření víry mečem odpovídá hříšné touze člověka panovat nad druhými. Rozmach turecké říše však nelze pochopit jen na lidské rovině, bez zohlednění duchovních sil, jež jsou ve hře. Turci jsou trestající holí v Boží ruce. Zároveň platí, že svou sílu jim propůjčuje ten, který „přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil“ (J 10,10).

Zatímco cílem běžné vlády je „udržování míru, ochrana dobrých a trestání zlých“, cílem Turků je neomezená expanze. Pod jejich vládou rovněž trpí manželství. Turek se neomezuje na manželství s jednou ženou ani se nezdráhá rozlučovat manželství porobených, v důsledku čehož jsou zajatkyně prodávány „jako krávy“.

Válka jako Boží trest

Erasmovo první setkání s následky tureckého postupu bylo spíše příjemné. Učenci prchající z Byzance, zejména po pádu Konstantinopole (1453), totiž do Itálie přinesli cenné antické písemnosti a znalost řečtiny. To se stalo nezbytným předpokladem Erasmova vlastního studia i vydavatelské činnosti. Zvláštní místo v ní měla jeho edice řeckého Nového zákona (1516), již následně upotřebil Luther k překladu do rodného jazyka. Také reformátoři v Curychu, Basileji, Ženevě a Štrasburku vděčili Erasmovi a dalším badatelům v oblasti klasických jazyků za mnohé. Erasmus sám, ačkoli podporoval překlady Bible do národních jazyků, kritizoval obřadnictví, odpustky a zesvětštění církevních hodnostářů, se však k reformaci nepřipojil.

Turečtí dobyvatelé se valili z Balkánu do střední Evropy a jejich střetnutí se slabší uherskou armádou u Moháče (1526) přivodilo smrt českému králi Ludvíku Jagellonskému. Jeho manželce Marii, sestře Karla V. a Ferdinanda I., pak adresoval Erasmus útěšný spis „O křesťanské vdově“. V něm, jako i v dřívější příručce pro vladaře, věnované mladému Karlu V., se ozývá Erasmovo přesvědčení, že při vší dobré vůli se ani křesťanský panovník nemůže válce vždy vyhnout.

Turci, aniž by je to zajímalo, přispěli k upevnění reformace.

K dalšímu vyjádření stran války Erasma podnítily události z roku 1529, kdy Turci oblehli Vídeň. Tehdy sice byli poraženi, ale pocit ohrožení přetrvával. „Kolik porážek již tento barbarský národ nejasného původu uštědřil křesťanskému lidu, jakou nelidskost na nás ještě nevyzkoušel? Kolik obcí, kolik ostrovů, kolik držav odebral z moci křesťanstva? Z jaké šíře do jaké soutěsky zatlačil říši našeho náboženství? Pokud nás neochrání pravice Boží, zdá se, že zakrátko zachvátí i to, co zbývá z křesťanského světa,“ píše Erasmus v „Užitečné rozpravě o vedení války s Turky“ (1530).

Pro vojenské úspěchy nepřátel nachází jediné vysvětlení. Bůh nechává křesťany pykat za jejich hříchy. Odvrátil se od nich a Turky používá jako metlu. „Rozprava“ se tak velkou měrou stává výzvou k pokání: „Vláčí nás touha po moci, lačníme po bohatství, řečeno ve zkratce: Bojujeme s Turky jako Turci. Příležitost k těm nejtěžším porážkám vždy poskytly naše nesváry, naše ctižádost a zrada našich lidí.“

Duchovní rozměr dosavadní prohry však nijak neprotiřečí nutnosti praktických opatření, která křesťanskou říši učiní odolnější. Vždyť i nemoc bývá pokládána za Boží trest, a přece se ji snažíme léčit. Léčba ani obrana však nebudou účinné bez pravého pokání: „Poslechněme tedy hlas Páně, když rozkazuje, a on vyslyší hlas lidu, až ho bude volat.“

Vliv na reformaci

Škoda, že Sattlerovi nebylo dopřáno více času, aby promýšlel své stanovisko. Dovolávat se přikázání „Nezabiješ“ proti válce nebo trestu smrti nepůsobí přesvědčivě, je-li toto přikázání Mojžíšova zákona obklopeno jinými, jež naopak trest smrti ukládají a stanovují pravidla pro vedení války. Právě tak by se ve Starém zákoně dočetl, že málokdy změnila situaci na bojišti pouze modlitba. Obvykle šlo o kombinaci modlitby a meče.

Sattler by jistě namítl, že pro křesťana je závazný Nový zákon. Taková byla tendence celého křtěneckého hnutí i Chelčického. Těžko se však ubránit dojmu, že jejich pojetí křesťanství zahrnuje anarchistický prvek. Ideální situace pro ně nastává, když jim jiní – třeba s nasazením vlastního života – zajistí bezpečí, zatímco křesťanští pacifisté je budou za užití násilí odsuzovat. Sattler byl ochotný trpět – ať již od Turků, nebo katolické vrchnosti. Ponecháme-li však stranou možnost nadpřirozené záchrany, neodporováním zlému by utrpení naordinoval nejen sobě, ale také bezpočtu svých bližních. Krom toho, jakkoli se považoval za zbožnějšího nad jiné, odpíral poslušnost vládě.

Může křesťan čerpat ze Starého zákona? Jak v čem, odpovídá Luther. Protože Kristus Starou smlouvu převyšuje, není důvod vracet se k formám zbožnosti starého Izraele. Řada Mojžíšových zákonů nicméně odráží přirozené právo a v tomto smyslu jsou závazné. Úcta k rodičům, vládě, k manželství a majetku bližního nacházejí obdobu i v pohanských zákonech. Jsou tedy všeobecně platné. K přirozenému právu platí rovněž ochrana poddaných před povražděním, oloupením a zotročením. Ježíšova slova z Kázání na hoře je proto třeba vztáhnout na bezprostřední mezilidské vztahy.

V platnosti dále zůstávají Boží zaslíbení zahrnutá ve Starém zákoně – předně ta, jež ukazují ke Kristu, ovšem i ta, jež věřící ujišťují o Boží pomoci v každé nouzi – včetně války. Nepřekonané zůstávají i příklady těch, kdo činili pokání a Bůh se k nim přiznal, nebo těch, kdo usilovali o věrnost Hospodinu v zajetí (Josef, Daniel). Nakolik může být válka s Turky bojem Hospodinovým? Luther se důsledněji než Erasmus distancuje od konceptu svaté války. Odmítá řeči o „křesťanské armádě“ a císaři jako „ochránci víry“. Císař obranou poddaných pouze plní svou povinnost, kterou by měl, i kdyby se k církvi nehlásil.

Ani Erasmus si nepřeje, aby v čele vojska stanul papež či biskupové, ale přece jen se občas uchyluje k formulacím, jež tíhnou k chápání boje v souřadnicích křížové výpravy: „Nejdříve ze všeho musíme usmířit hněv Páně, naše úmysly musí být čisté a spravedlivé, veškerá důvěra musí spočívat v Kristu, budeme bojovat pod jeho standartou a on v nás bude triumfovat.“ Jakkoli Luther též volá po očistě lidu a důvěře v Boží pomoc, neřekl by, že boj bude probíhat „pod Kristovou standartou“. Přesto má i pro Luthera válka s Turky duchovní rozměr. Duchovní sílu, která je podporuje, nelze zlomit jinak než modlitbou. A konečně, i podle Luthera se v určitém smyslu bojuje za Krista – totiž za svobodu jej vyznávat, proti těm, kdo nám chtějí Krista vzít a nahradit jej Mohamedem. Legitimním cílem války však podle Luthera není zničení islámu. Jde jen o to, ubránit se.

Turecké ohrožení střední Evropy v prvních dekádách 16. století si vynutilo politickou jednotu napadených. Císaři Karlu V. nezbývalo než odložit potlačení luteránů, jejichž materiální a vojenskou podporu nutně potřeboval. Tak Turci, aniž by je to zajímalo, přispěli k upevnění reformace.

Mgr. Pavel Hejzlar, Ph.D. et Ph.D. je absolventem ETF UK a Fullerova semináře.


„Ten, kdo jde do války proti Turkovi, si musí být jist, že má pověření od Boha a koná, co je správné. Nesmí se do ní vrhat s touhou po pomstě nebo z jiných pošetilých důvodů. Musí si tím být jist, aby ať už vyhraje nebo prohraje, byl ve stavu spasení a obstál jako zbožný člověk... Na prvním místě, má-li dojít k válce proti Turkovi, je třeba ji vést na příkaz císaře, pod jeho zástavou a v jeho jménu. Pak může každý ujistit své svědomí, že poslouchá Boží nařízení. Víme totiž, že císař je naše pravá vrchnost a kdo jej v takovém případě poslouchá, poslouchá rovněž Boha. Jestliže zemře v poslušnosti a jako ten, kdo prve činil pokání a věří v Krista, bude spasen.“

Martin Luther: O válce proti Turkům

„Tak jako ne každá válka s Turky je zákonná a zbožná, stejně tak jsou případy, kdy nevzdorovat Turkovi není nic jiného než zrazovat křesťanskou věc ve prospěch nelidských nepřátel a opouštět naše bratry, kteří jsou jako otroci nedůstojně utlačováni pod jejich nadvládou.“

Erasmus Rotterdamský: Rozprava

Mohlo by vás také zajímat

Odemkněte si kompletní obsah webu!

Všechny články ke čtení i poslechu již od 41 Kč/měsíc. První měsíc jen za 1 Kč!

Koupit předplatné