V mlze za mostem je církev. S čím se setkají absolventi kurzů Alfa?

Znovuzrození člověka zahrnuje tři části: Obrácení ke Kristu, obrácení k církvi a obrácení k Boží vůli. Daří-li se to v dostatečně velké míře, začne se měnit i společnost. Součástí předávání evangelia je i schopnost nové křesťany integrovat. Mít kvalitní kurz Alfa, kde lidé najdou nový život v Kristu, je fantastická věc, ale Ježíš řekl, že mu máme získávat učedníky, nikoliv jen konvertity. Učednictví bez účasti na životě církve není možné.

Alfa vznikla jako reakce na určitý stav církve, vytvořila most evangelia mezi světem a církví. Možná si představujeme, jak naši hosté na Alfě kráčí přes krásný kamenný most evangelia, vidí zářivou církev na druhém břehu a těší se, až tam budou. Obávám se ale, že z pohledu hledajících lidí, kteří čelí palčivým otázkám po smyslu života, jsou kurzy Alfa spíše vratkým provazovým žebříkem přes hlubokou propast jménem hřích. Část těch, kteří se po něm vydají, brzy zjistí, že se jim houpe svět pod nohama, a raději se vrátí. Ať už si to přiznáme a počítáme s tím, nebo dáme přednost hlavě v písku, při evangelizaci stojíme proti duchovní opozici, která se snaží zájemce o křesťanství z nastoupené cesty svést. Podobně jako se části Izraelců na poušti zastesklo po Egyptě.

My, kteří jsme v církvi déle, jsme už zapomněli, jaké otázky a obavy ti noví mají.

Most vede hustou mlhou, na druhou stranu není vidět. Jaké obrysy druhého břehu se objeví jako první? S čím se setkají, až most přejdou? My, kteří jsme v církvi delší dobu, jsme často už zapomněli, jaké otázky a obavy ti noví mají. Pokud se někteří rozhodnou, že z mostu, ačkoliv jej přešli, na druhý břeh zatím nesestoupí, řeknou: „Ježíš ano, církev ne“, je správné hledat důvody toho „ne“. Nemusíme věšet hlavu a říkat si, že naše sdílení evangelia „nefunguje“. Toto „ne“ nemusí být definitivní, berme ho s dovětkem „v tuto chvíli“. Stejně jako jsme na začátku řekli „nedaří se nám evangelizovat, zkusme Alfu nebo nějakou jinou evangelizační aktivitu“, podobně, je-li to náš případ, postavme se nyní čelem výzvě: „nedaří se nám lidi, kteří evangelizací prošli a uvěřili, zapojit do života sboru; pojďme přijít na to, proč to tak je“. Možná, že i sborový život potřebuje změny, potřebujeme pro nově příchozí vytvořit dostatečný prostor, aby věděli, že s nimi počítáme, že k nám patří.

To hlavní, o co máme usilovat, je, být jako Ježíš. Do jeho přítomnosti se hrnuly zástupy, protože naplňoval jejich potřeby. Nicméně když zástupy pochopily, že následovat Ježíše něco stojí, odešly (Jan 6,66). U nás to nebude jiné. Důležité je, aby zůstávali a dále duchovně rostli alespoň někteří z nich.

Mojžíšovi Bůh dvakrát řekl „Hleď, abys...“. Dostal za úkol vykonat před faraonem všechny zázraky, kterými ho Bůh pověřil, později měl postavit stánek podle nebeského vzoru, který mu byl ukázán. Archippovi píše Pavel v Koloským: „Hleď, abys konal službu, kterou jsi přijal od Pána.“ A tak tu máme obojí – biblický mandát, kterému říkáme Velké poslání, a také výzvu Božího služebníka jinému Božímu služebníku, aby si před Pánem hleděl toho, co od něj přijal. Každý z nás potřebuje vidět do nebe a zároveň se můžeme inspirovat u dalších Božích služebníků.

My, kdo jsme už vyšli, pomáháme těm, kdo „v Egyptě“ ještě jsou a nebo už jsou na cestě. V takových chvílích se vám po ničem snazším nestýská. Vždyť Pán nám zaslíbil břemeno, které netíží a netlačí. Jen jedno je potřeba: Vědět, čeho si mám hledět, abych i já přispěl k evangelizaci naší země.

Ing. Miloš Poborský, M. A., je ředitelem Evangelikálního teologického semináře v Praze. V době, kdy napsal tento článek, byl vedoucím české kanceláře kurzů Alfa a pastorem KS Praha-Jih.

Článek vyšel v Životě víry v září 2015 a byl aktualizován.