V Himalájích jsem málem zemřel, vzpomíná americký horolezec Eric Alexander

Proslavil jste se jako člověk, který přepsal dějiny sportu...

Byla to úžasná zkušenost a rád o ní vyprávím. V roce 2001 jsme s Erikem Weihenmayerem vystoupili na Everest a byl to první výstup nevidomého na tuto horu. Vlastně to byl vůbec první pokus, takže nám mnoho lidí říkalo, že to nejde, a docela o nás měli obavy. Mysleli si, že můj přítel zemře a vezme s sebou i ostatní členy týmu. Navzdory všem nesnázím jsme ale dosáhli toho, co mnozí lidé považovali za nemožné.

Zlézali jsme hory po celém světě, byli jsme v mnoha zemích, například jsme vystoupili na nejvyšší horu evropského kontinentu, Elbrus v Rusku, z něhož jsme potom spolu sjeli na lyžích. Jel jsem se svým nevidomým přítelem a říkal jsem: „Doleva, doleva, doprava, doprava,“ a kdykoli jsme byli u nějakého srázu, volal jsem: „Sráz, útes, zastav, brzdi!“ (smích) Byl to skvělý zážitek.

Předtím, v roce 2000, jste však zažil dramatické chvíle na hoře Amadablam...

Součástí příprav na výstup na Everest byl trénink přímo v Himalájích, kde jsme se sžívali a učili jsme se plnit své role v týmu. Tehdy jsem málem zemřel. Spadl jsem na 150metrovém srázu. Padal jsem asi 50 metrů a zachytil jsem se na výstupku o rozměrech asi 50 x 50 centimetrů. To mi zachránilo život a bylo to počátkem řady zázraků. Jsem Bohu vděčný, že jsem to přežil. Jen díky němu jsem byl schopen se zotavit a příštího roku se vrátit a vystoupit se svým přítelem na Everest.

Měl jsem pulzní kyslík asi jen na 45 procentech, což je na hranici smrti.

Zmínil jste „řadu zázraků“. Můžete o nich říct něco víc?

První z nich se stal poté, co jsme kvůli bouři museli strávit na hoře týden ve výšce 6000 metrů, aniž bychom dosáhli vrcholu. Po cestě dolů k táboru ve výšce 5800 metrů jsem šel po okraji onoho útesu a uvolnil se pode mnou kámen, takže jsem padal dolů. Po padesáti metrech jsem zůstal na malé plošince, díky níž jsem nespadl až dolů. Když jsem tam na ní ležel, bylo to, jako bych ležel na Boží dlani, obklopený anděly.

Následkem šoku z pádu se u mě vyvinul plicní edém. Bylo nutné, aby mě co nejrychleji dopravili dolů. S pomocí přítele-lékaře jsem byl schopen sejít do základního tábora. Tam už jsem měl pulzní kyslík asi jen na 45 procentech, což je na hranici smrti. Naštěstí jsem se tam dostal a pak mě potřebovali dále transportovat vrtulníkem. V té bouři se nad námi na chvíli vyjasnilo, helikoptéra mohla přistát, naložili mě a za deset minut se nebe zase zatáhlo, ale to už jsem byl pryč.

Třetím zázrakem, který pro mě Bůh udělal, bylo, že mi dal sílu se do Himalájí vrátit. Když totiž někdo prodělal plicní edém, je u něj vyšší riziko recidivy. Navíc jsem po tom pádu osm měsíců bojoval se zápalem plic. Považuji za velké štěstí, že jsem se i potom mohl vrátit a uspět – a dokonce vyjít do osmi tisíc metrů nad mořem bez kyslíkového přístroje.

Dočetl jsem se, že jste se setkali s velkými těžkostmi již na cestě do prvního tábora. Velmi náročným místem byl zvláště pro „slepého Erika“ (jak občas nazýváte E. Weihenmayera) ledopád Khumbu, kde se musí přeskakovat z jedné ledové kry na druhou, chodit přes průrvy po spojených žebřících atp. A věděli jste, že kvůli tomu, abyste do základního tábora donesli veškerý materiál, musíte touto pasáží projít ještě několikrát... Jak jste se cítili?

Když jsme šli přes ledopád Khumbu poprvé, trvalo nám to přes 13 hodin, což je velmi pomalé. Člověk, který vidí, to obvykle napoprvé zvládne za šest až devět hodin. Považovali jsme to za velký neúspěch. Museli jsme v tu chvíli přehodnotit své plány. Bylo to velké zklamání. 

Byli jste v Himalájích v době Velikonoc. Jaké to bylo, slavit tam tento svátek? 

Bylo to fantastické. Dorazili jsme do základního tábora, strávili jsme tam několik dní... Měli jsme v týmu ještě jednoho křesťana, a tak jsme se dali dohromady a připravili jsme velikonoční bohoslužbu. Všechny ostatní včetně šerpů jsme brzy ráno pozvali na pohoštění, přečetli jsme velikonoční příběh a taky jsme se modlili, protože jsme měli právě před výstupem. Být o Velikonocích v těch majestátných horách, pořádat v našem stanu tu jednoduchou bohoslužbu pro kohokoliv z týmu, kdo chtěl přijít, to bylo skvělé.

Tajemství úspěchu

Jak velký byl váš tým?

Bylo nás 23 – jedenáct Američanů a ještě dva, kteří o tom natáčeli dokumentární film, a deset šerpů. Z těchto 23 nás na vrchol hory vystoupilo 19, což je dodnes světový rekord v počtu osob, které na Everest vystoupily najednou.

Těch rekordů bylo víc, že?

Dalším rekordem byl samozřejmě Erik – „nejslepější člověk“, který kdy stanul na Everestu. Členem týmu byl také nejstarší člověk, tomu bylo 64 let, dále to byla první americká dvojice otce se synem, a také byla na vrchol vynesena dosud největší (asi dvanáctikilová) televizní kamera.

Jak dlouho váš výstup trval?

Dva a půl měsíce.

Je to delší doba, než je obvyklé u jiných výprav?

Ano, ale ne proto, že jsme s sebou měli nevidomého. Bylo to kvůli počasí a nemocem. Časy samotných výstupů jsme měli zcela standardní.

Co považujete za tajemství vašeho úspěchu?

Byli jsme zaměřeni na společný cíl, nešlo nám o vlastní sobecké zájmy. A jako tým jsme se snažili pomoct svému nevidomému příteli Erikovi, aby to dokázal. Zajímavé bylo, že přestože člověk s postižením bývá pro skupinu přítěží, ukázalo se, že předpokládaný nejslabší článek byl nakonec tím nejsilnějším. To on nám to pomohl dotáhnout do konce.

Co bylo vaší motivací? Byla za tím jen touha něco fyzicky dokázat?

Rozhodně nešlo jen o to, stanout na vrcholu. Šlo tu o určitý pocit kamarádství, o týmové úsilí, o vzájemnou spolupráci. 

Jak jste se cítil, když jste stál na nejvyšší hoře světa? V horolezectví se občas používají slova jako „pokořit horu“, „dobýt vrchol“ atp. Překvapilo mě proto, že Eric Weihenmayer v jednom rozhovoru řekl, že když člověk stojí na vrcholku, necítí se jako vítěz, naopak se cítí velmi zranitelný...

Je to situace, ve které je člověk velice zranitelný. Vnímáte jako poctu a požehnání, že můžete být na vrcholku, protože při lezení můžete být horou kdykoli rozdrcen – a také vidíte znamení této skutečnosti, třeba padající led. Víte o lezcích, kteří zemřeli...

...četl jsem, že za posledních padesát let se jich na Everestu zřítilo kolem 170. A také, že při pokusu o zdolání Mt. Everestu je 90 % lezců neúspěšných...

Ano, jen jeden z deseti na první pokus dosáhne vrcholu. Když procházíte jednotlivými úseky, cítíte, že vás snadno může něco přinutit se vrátit nebo odchýlit od cíle, a to kdykoli. Musíte vytrvat, vytrvat..., a když se konečně dostanete na vrchol, uvědomujete si, že máte obrovské štěstí a sčítáte svá požehnání. (úsměv)

Po návratu jste byl mj. pozván i do Bílého domu na setkání s prezidentem Bushem...

Ano, byli jsme v Oválné pracovně, strávili jsme s ním asi půl hodiny. Kladl nám otázky, ale hlavně si s námi povídal o té pracovně a různých věcech, které tam jsou. Bylo to zajímavé, ale především to pro nás byla pocta.

Křesťan dobrodruhem?

Ve svém životopise máte napsáno, že jste „dobrodruh“. To je rozporuplné slovo – zvláště, chápeme-li je jako označení pro člověka, který podstupuje zbytečně velká rizika pro pouhé dobrodružství. Jak se to slučuje se zodpovědností křesťana za Bohem svěřený život? 

To je dobrá otázka. Ale myslím, že v Bibli je mnoho příkladů lidí, kteří se setkali s nebezpečím a vzali na sebe rizika. Přijmout riziko znamená důvěřovat Pánu. V mnoha dobrodružstvích se snažím od věci odpoutat (angl. give myself out of it) a dát to Bohu. Ale jsou to touhy, které on vložil do mého srdce, jsou to místa, kam mě vedl a kam mě povolal – možná proto, abych mohl svědčit o tom, co udělal.

Mám však za to, že každého z nás volá k tomu, abychom podstoupili určité riziko, zvláště v souvislosti s talenty a dary, které nám dal.

Zmínil jste postavy z biblických příběhů. Rozdíl je ale v tom, že v jejich případě mnohdy nebylo podstoupené nebezpečí něčím, k čemu by se sami rozhodli, nevyhledávali je. Vy jste se pro riziko sám rozhodl...

Ovšemže to bylo moje rozhodnutí. Vidím však Boží ruku v tom, že mě postavil na určitá místa. Vyrostl jsem v horách, mám je moc rád a je to nedílná součást mého života. O něčem takovém jsem snil od svého dětství. A když se naskytla ta příležitost, samozřejmě jsem se potýkal se strachem a s pochybnostmi, zvláště poté, co jsem měl tu zmíněnou nehodu.

Když jsem byl schopen se vrátit, cítil jsem, jako by mi Bůh tyto dveře otevřel a řekl: Tohle je v podstatě dar, důvěřuješ mi? Musel jsem udělat kroky víry a spolehnout se na něj, že se o mě v této věci postará.

Dáme život Kristu a očekáváme, že nás po zbytek života čekají jen slunečné dny, modrá obloha a lízátka.

A jak se na vaše expedice do hor, kde vám nezřídka hrozí smrt, dívá vaše žena?

Když nemusí jít se mnou... No, možná by vám odpověděla lépe ona.

Amy: Na to je snadná odpověď: Protože vím, že Eric má ve svém životě Boha vždycky na prvním místě, můžu mu důvěřovat, že když chce jet někam zlézat hory, tak se nejdřív zeptal Boha. Takže můžu sdílet jeho nadšení, protože vím, že dělá něco, k čemu ho Pán Bůh povolal. A celou dobu, co je pryč, strávím na kolenou a modlím se. (smích)

Ericu, podle čeho se rozhodujete?

Vždycky považuju riziko za přijatelné pouze v případě, že jde o něco víc než jen o mě samotného. Když jde o něco, co může někoho jiného inspirovat nebo povzbudit. Nedoprovázel jsem na Everest někoho nevidomého, abych se proslavil. To přišlo až zpětně. Mým cílem bylo spíš pomoct jemu, aby se dostal na vrchol. Nepočítal jsem s tím, že to dokážu taky. Když jste součástí většího obrazu, je váš cíl opodstatněnější.

Proto asi také dnes vedete organizaci, která povzbuzuje mladé lidi s handicapem k aktivitám ve volné přírodě. Můžete upřesnit, co je náplní vaší práce?

Věnuji se postiženým dětem, zvláště zrakově postiženým, a snažím se jim dokázat, že i s tímto handicapem se dá hodně dokázat a že mohou dosáhnout nejrůznějších cílů.

Letos (v roce 2006) se například i s Erikem Weihenmayerem chystáme se skupinou devíti zdravých dětí a devíti zrakově postižených dětí na tzv. Stezku Inků a chceme dojít až na Machu Picchu.

Sport versus víra

Někteří čeští křesťané, kteří se věnují sportu, nepociťují pro tuto činnost mezi souvěrci podporu. Sport je občas vnímán jako něco málo duchovního, něco nepotřebného nebo příliš světského. Setkal jste se také s tímto postojem?

Ano, někdy je to zjednodušováno, ale v horolezectví a ve sportu obecně se toho můžeme spoustu naučit – o týmové práci, o vzájemném ocenění, o tom, jak spolupracovat, o nesobeckosti... Mnoho věcí se můžeme naučit právě ve sportu lépe než v jakékoli jiné oblasti života.

Jak vy osobně vnímáte vztah víry a sportu?

Když zlézám hory, cítím se blízko Bohu. Mám čas, kdy jsem sám s ním. Nejsou tam žádné rušivé prvky, žádná televize, žádný spěch města, žádní lidé, kteří by vám telefonovali – je to čas, kdy můžu naslouchat jeho hlasu, kdy ho můžu hledat.

Jaké principy, které jste se ve sportu naučil, můžete aplikovat v běžném životě?

Člověku nic nespadne samo do klína, a to platí i pro nás křesťany. Když chodíme ve víře, očekáváme někdy, že věci půjdou snadno. Dáme život Kristu a očekáváme, že nás po zbytek života čekají jen slunečné dny, modrá obloha a lízátka. Ale tak to není. Často to potom bývá naopak těžší – budou vás pronásledovat pro víru.

Lezení na hory mě hodně naučilo vytrvalosti. Odhodlání udělat další krok. Totéž je potřeba i na naší cestě s Pánem, na cestě víry. Musíme vytrvat v období zkoušek, v těžkých časech (a samozřejmě se také radovat z dobrých věcí). Rozhodně musíme být odvážní, důvěřovat Bohu a být závislí na něm, když činíme kroky víry, protože to nikdy není snadné, není to něco, co by nám bylo dáno.

Při srovnávání křesťanství a sportu mě také napadá výrok Erika Weihenmayera, že svoboda nemůže být „jen svoboda něco zkusit, ale také svoboda neuspět“. Mám pocit, že toto chápání svobody v církvi mnohdy chybí.

Po lidsku řečeno, myslím, že v církvi nám často nebývá dána svoboda selhat, nicméně v Božích očích nám je tato svoboda darována a dostali jsme milost odpustit. Jsme z podstaty hříšní, jsme hříšní lidé a jsem rád, že nejsme soudci jedni druhých. Naším soudcem je Bůh, on je spravedlivý. Z jeho milosti můžeme padat a znovu a znovu ho hledat.

Erik Weihenmayer je váš dobrý přítel, strávili jste spolu mnoho času v horách. Mluvil jste s ním i o své víře?

Erik není křesťan, ale mnohokrát jsem se s ním o víře sdílel. Myslím, že na našem přátelství je důležité, že na mně vidí, jak svou víru žiji. To je pravděpodobně důležitější než slova, která můžu říct. Vidí, že se snažím žít podle toho, čemu věřím, a že selhávám. Vidí moje pády, ale vidí také, že můžu zase vstát – stejně jako on, který je slepý, zažil ve svém životě selhání... Jde tu hlavně o vztah, abych mu byl neustále dobrým, věrným přítelem, a on uvidí, jak se má víra projevuje v praxi.