Umělci v církvi – trpění, nebo vítaní?

Všímám si, že umělci mají často blízko k prorockému rozměru. Zachytávají něco z Božího srdce a dokážou to předat dál. Když čtou Bibli, když je zasáhne žalm nebo konkrétní verš, vznikají písně, texty a obrazy, které mohou být požehnáním nejen místnímu sboru, ale i celé církvi.

Umělci jsou jedni z těch, kdo mohou a měli by měnit kulturu. Je zvláštní, že zatímco dříve dokázali křesťanští umělci oslovit i sekulární svět, dnes je to spíš naopak. Křesťané sami raději poslouchají jinou než křesťanskou hudbu. To je škoda.

Různost není problém. Je to dar.

Možná se to děje proto, že neumíme vytvořit vhodné prostředí. Každý věřící má čerpat z Písma, z modlitby a ze společenství. U umělců je to ale zásadní. Bez toho ztrácí jejich tvorba hloubku. A bez prostoru ztrácejí oni odvahu tvořit.

Zároveň je potřeba říct i druhou stranu věci. Spolupráce s umělci není vždy jednoduchá. Mají svou hlavu, vidí věci jinak, bývají citlivější i kritičtější. A někdy narážejí na lidi, kteří jsou praktičtí, organizačně založení a mají rádi pořádek. Tak vzniká napětí dvou světů. A pak se stane i to, že se umělci začnou cítit spíš jako nutná výplň bohoslužby. Sama jsem to někdy zažila.

Možná tohle napětí potřebujeme, nevím. Pokud se naučíme vzájemné trpělivosti, shovívavosti a sebereflexi, může z něj vzniknout něco zdravého. Umělci potřebují růst v charakteru stejně jako ve svém obdarování. A církev, nebo ještě konkrétněji vedoucí, potřebují pochopit, že různost není problém. Je to dar.

Když se podívám na současnou křesťanskou tvorbu, mám pocit, že nám chybí silné písně, které by nesly Boží hloubku a zasahovaly lidská srdce. Často sáhneme po překladech, protože je to jednodušší a rychlejší. Ale pokud chceme, aby církev měla znovu tah na branku a určovala hodnoty i kulturu, musíme něco změnit.

A teď se dostávám k citlivému bodu. V církvi je zakořeněná představa, že hudba a texty mají být zdarma. Že je to služba Bohu a že odměnou je už to, že si lidé písně zpívají.

Rozumím tomu. Sama tak funguji téměř čtyřicet let. A upřímně, neznám ve svém okolí skoro nikoho, kdo by byl za tuto službu systematicky finančně odměňován. Jedinkrát v životě mi jeden pastor z Kolína nabídl vedení chval jako zaměstnání. Byla jsem tak překvapená!

Je v pořádku začít přemýšlet jinak. Nejde o zpoplatnění chval. Nejde o to, aby se z umění stal byznys. Jde o vytvoření prostředí, kde může tvorba vznikat dlouhodobě. Kde hudebníci nemusejí hrát po nocích se sekulárními kapelami, aby si vydělali na živobytí, a pak být unavení a vyčerpaní. Kde se nám neztrácejí z církví, protože nesou velké nároky, ale malou podporu.

V našich sborech se někdy spokojíme s málem. Se slabým nástrojem, s nedokonalým zpěvem, protože to přece děláme pro Boha. V něčem je to vzácné. Ale někdy to také jen přetrpíme a vlastně už ani netoužíme po večerech chval a uctívání. Protože ti, kteří mají hudební sluch, a to je většina, nechtějí na takových shromážděních být.

Co tedy udělat jinak? Možná by to mohlo mít podobu nějakého fondu. Něčeho, co by podporovalo vznik nových písní, textů nebo zpěvníků. Něčeho, co by vracelo alespoň část zpět těm, kteří tvoří, aby mohli pokračovat a cítili, že nejsou sami.

Existují systémy jako OSA (Ochranný svaz autorský – správa hudebních autorských práv – pozn. red.) nebo Instagram – ať k nim máme jakýkoli vztah –, které fungují při veřejném hraní nebo festivalech. Tam se k autorům alespoň něco dostane. Běžná realita je ale jiná. Zpíváme písně ve sborech, na ulicích, na různých akcích – a to je dobře. Má to být dostupné. Jen si myslím, že by vedle toho měla existovat i forma podpory. Jako vyjádření úcty lidem, kteří přinášejí radost druhým. Osobně mi nedávno udělalo radost, že jsem si mohla koupit ze sborových peněz struny na kytaru a že přišel jeden brácha, který mi další přidal. Jiný mi před Vánocemi dal peníze na doladění kytary. Mohla bych si to vše koupit sama. Nejsem chudá. Ale dalo mi to pocit, že lidé vědí.

Přesto, a říkám to upřímně, většina z nás bude tvořit dál, i kdyby se nic nezměnilo. Protože milujeme Boha. Milujeme hudbu. Milujeme uctívání. Milujeme ten moment, kdy smíme přicházet před Boží tvář a vzít s sebou i druhé. Milujeme chvíli, kdy se slova dotknou lidského srdce. To je samo o sobě obrovská odměna. Ano. Ale...

Jiřina Gina Čunková, CB Elim Opava

Autorka je vedoucí chval a skladatelkou mnoha známých chvalozpěvů.