Tři mýty o chválách, teologii a církvi
Uctívání Boha zpěvem a hudbou je v církvi snad odjakživa, chvály jsou běžnou součástí bohoslužeb. Natolik běžnou, že už nad ní možná ani moc nepřemýšlíme. Není to chyba? Rozumíme tomu, co děláme? Neuvěřili jsme jaksi mimoděk něčemu, co vlastně nemá oporu v Bibli?
Audio pouze pro předplatitele
Písně jen duchovní
Mýtus č. 1 je u nás asi nejméně rozšířený: správně svatý křesťan nesmí zpívat nic jiného než duchovní písně. Ve světě dokonce existují církve, jejichž (alespoň někteří) členové zastávají postoj, že není správné zpívat nic jiného než žalmy. Opírají se přitom o Kalvínův názor, že všechny emoce již jsou v žalmech, tudíž nic dalšího nepotřebujeme.
Nu, možná můžeme souhlasit, že biblické žalmy obsahují celou škálu lidských emocí v nejplnějším rozsahu, ale opravdu je všechny používáme ve chválách? Kdy jste naposledy zpívali Blahoslavený, kdo vezme tvé děti a roztříští je o skálu (Ž 137,9)? Akceptovalo by vaše společenství takovou chválu při bohoslužebném shromáždění? Takže Kalvínův argument, byť pravdivý, je nám k ničemu; emoce v žalmech sice jsou, ale některé jsou pro nás příliš syrové, drsné a nepoužitelné.
Podobně zbytečné a nesmyslné mi připadá trvat na tom, že křesťan nesmí u táboráku zazpívat čundráckou odrhovačk ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
