Tomáš Dittrich: Je svatba koupí zajíce v pytli?

Mladý párek. Krásní lidé, kteří ladí. Mají se spolu nádherně. Ve všem se shodnou, budují hnízdečko, pomáhají si, jsou šťastní. Ani je nenapadne, že by se na tom během času mohlo něco měnit. Nejen mohlo, spousta věcí se změní určitě. Co bylo na začátku, možná dokonce zmizí úplně, a začíná se stavět na jiných základech. Možná to v někom, kdo neví, o čem mluvím, budí obavy, ale nemyslím si, že taková změna je špatná. Když se něco mění, je na to prostě potřeba reagovat.

Dva lidé vstupující do manželství toho o sobě moc nevědí. Klamou se vzájemně tělem, a to píšu o té lepší variantě, a sice že jeden druhého nebalamutí schválně. Když se dva berou, vlastně se skoro neznají. Na jedné straně brání poznat pravdu o druhém zamilovanost, na druhé straně jde druhého skutečně poznat až po roce dvou společného života (myslím tím manželského, protože život na hromádce mění optiku: něco se mimo manželství jednoduše poznat nedá). A jsou věci, které se ukáží ještě později, protože lidé se mění, přizpůsobují se změněným podmínkám a nově se vybarvují.

Manželství není jízda autem, kde je plná nádrž k dispozici jen na začátku. Takový vztah by totiž neměl šanci, a to ani tehdy ne, kdyby ta nádrž neměla 40, ale třeba 400 litrů. Manželství, které má obstát, musí mít trvalý přísun energie. Jen s tím, co jsme vložili do rozjezdu, nevystačíme ani v žádných jiných vztazích.

Myslím, že v každém manželství se postupně ukáže, že si oba vzali někoho trochu, nebo i hodně jiného, než jak si malovali. Je tedy vstup do manželství koupí zajíce v pytli? Chtěl bych dát odpověď, která by potěšila snoubence a všechny další lidi, kteří jsou svobodní a o manželství uvažují či sní, ale skutečnost je taková, že svatba koupí zajíce v pytli aspoň částečně být musí.

Vida čtenářský deník své Marty z dob školní docházky jsem předpokládal, že má ráda básně a krásnou literaturu. Je to sice pravda, ale tento zájem se ve vztahu ke mně neprojevuje ani trochu, takže Marta si čte své detektivky a já své básníky. Marta si zase myslela, že rozvrh činností plánuju nejméně čtrnáct dní dopředu. Dělal jsem to tak totiž v době, když jsme spolu chodili – ani nevím, co mě to tenkrát napadlo. Realita je taková, že v delším horizontu plánuju, jen když to je nutně potřeba. Nejradši se o tom, co budu dělat, rozhoduji pár hodin nebo maximálně den předem. To, co jsem naplánoval, navíc rád měním, naskytne-li se příležitost. Zajíc v pytli. To jsou první příklady, které mě napadly, ale s Martou bychom vymysleli nejméně 20 podobných. Shod je překvapivě málo. Přitom si ale jeden na druhého nestěžujeme, změny nebereme tragicky, a především: máme se rádi.

Různá přátelství mohou nést rysy nevyzpytatelných změn, ale oproti křesťanskému manželství nejsou nezrušitelná – dá se z nich vycouvat. Svou závazností jsou trochu volnější obdobou manželství příbuzenské vztahy a vztahy vedoucích církevního společenství. U manželství je to spravedlivější, protože si oba mohli vybrat. Jak by si někdo místo nějakého příbuzného přál aspoň toho zajíce v pytli... U příbuzných je často všechno předurčeno vztahy minulých generací, takže se s tím něco dá dělat jen těžko, když pomineš možnost zázraku.

Církev by měla ve všem být vedená Duchem svatým, mnohdy to tak ale nevypadá. Vedení Duchem neexistovalo u protireformačních papežů, ale jak je to s vedoucími evangelikálních sborů? U mnoha společenství se střídají období vzmachu s dobami stagnace, která jde na Ducha svatého svádět jen těžko (a to nemluvím o nejrůznějších konkrétních průšvizích). Historická fakta o liberalizaci probuzeneckých hnutí a denominací po dvou staletích mě děsí (jen Jednota bratrská to vydržela přes 400 let, ale pak se v řadě provincií liberalismus prosadil taky). Opuštění učení o Kristově vzkříšení je jen jiným druhem bolestivého rozdělení, takže se to tématu určitě týká.

Jaké jsou ohrožující faktory manželství, příbuzenských vazeb a vztahů ve vedení sborů? Někdy to jsou „jen“ špatně rozdané karty, například když se něco uskutečnilo bez Božího vedení. Zničující dopad má přeceňování vlastních názorů. Když si někdo bere věci zbytečně osobně, bývá také zaděláno na problém. Cesta z tohoto průšvihu vede „oklikou“ přes vnitřní uzdravení vztahovačného kohouta nebo zmoklé slepice (u církevních vedoucích se vtírá otázka, proč ještě nejsou uzdraveni). Jedem vztahů je také neochota uznat chybu. Pro církve a křesťanské vedoucí znamenají zvláštní ohrožení blahobyt, materialismus, sebespokojenost a pohodlnost. To, pravda, nejsou předně problémy vztahové, ale jejich vliv na vztahy nepochybně bude rozkladný.

Co uzdravování a posilování vztahů pomáhá? Určitě vystříhat se úskalí z minulého odstavce. Společným opakem těch jedovatých věcí je zájem o druhého. Pomáhá také poznání, že se potřebujeme, a nezbytnost spolupráce. Jaké divy dělá zaměření na společný cíl a/nebo vědomí společného Boha! Změnu do vztahů vnáší naděje pro druhého / pro druhé. Tam, kde kralovalo zklamání, vlévá naděje novou mízu, a to i naděje jenom jedné strany.