Tomáš Dittrich: Existuje „ta pravá“, nebo si můžu vybírat?

Je to asi 35 let, co jsem se začal kamarádit s jednou sympatickou křesťankou. Zdálo se mi, že máme spoustu společných věcí. Lidé, kteří spolu začínají chodit, to tak mají vždycky, takže bych to nepodceňoval ani nepřeceňoval. Když jsem s ní pak po letech občas přicházel do styku, viděl jsem, že je opravdu skvělá a že jsem se ve svém původním vysokém hodnocení nemýlil. Bůh mi ale krátce poté, co jsme se začali kamarádit, dal na vědomí, že ji pro mě nemá. Nebyl pro to žádný rozumný lidský důvod, ale bylo mi to ukázáno naprosto zřetelně. Stalo se to tak: Přišla na návštěvu, popovídali jsme si a poklekli jsme k modlitbě. Při modlení, aniž bych na ní ani na její modlitbě viděl cokoli špatného, mi Bůh jasně ukázal, že k sobě nepatříme.

Neměl jsem tehdy s Božím vedením mnoho zkušeností. Teoreticky jsem věděl, že Bůh může lidem dát svou vůli zřetelně poznat i v případě, že jeho vůle nevypadá moc pravděpodobně, a tady jsem to zažil na vlastní kůži. Myslím, že nějak podobně bylo Noemovi, když se dověděl, že má stavět archu. Bylo to nelogické, velmi překvapivé, a přesto nečteme nic o tom, že by odmlouval. Myslím, že mu to prostě od té doby bylo jasné, a hotovo. Tak jsem to prožil taky já. Už pro mě nebylo co řešit a ze známosti jsem pokud možno decentně vycouval.

„Kdy to Pána Boha asi napadlo?“

Na základě popsané zkušenosti tedy v oblasti hledání partnera věřím v Boží negativní zjevení. Krátce nato jsem se seznámil s Martou a oba jsme nezávisle na sobě zhruba zároveň prožili, že k sobě patříme. Modlili jsme se za to, a Bůh odpověděl. Zažil jsem dokonce úplně stejnou situaci: Poklekli jsme s Martou k modlitbě a já jsem pocítil nezvyklou Boží přítomnost. Vnějškově bylo všechno stejné, v obou případech jsem se modlil s dívkou, která mi byla sympatická. Ale vnitřní hlas ve mně řekl v každé z těch dvou situací něco úplně jiného. Dával jsem si pozor, Martě jsem pochopitelně nic neřekl a svůj prožitek jsem tentokrát nebral jako hotovou věc. Byl jsem opatrný a potvrzení jsem přijal o měsíc později. Můžu tedy říct, že v této oblasti věřím nejen v negativní, ale i v pozitivní Boží vedení.

Bylo krásné, když jsme si po pár týdnech s Martou pověděli, že oba nezávisle na sobě máme jistotu, že k sobě patříme. Marta mi nedlouho potom položila zvláštní otázku: „Kdy to Pána Boha asi napadlo, že my dva patříme k sobě?“ Okamžitě mi v mozku vyvstala pro mě šokující odpověď, překvapivá svou závratností: To, že k sobě patříme, věděl Bůh „už“ před ustanovením světa (Ef 1,4). Prožít, že jsem já i mé manželství součástí Božích odvěkých svrchovaných a dokonalých plánů, to je fantastická věc.

Bůh ví všechno, jeho moudrost je nevyzpytatelná. Ví, co budeš mít za týden k večeři. Pokud tu budou naše vnoučata, ví, co budou přesně za 52 let a 3 měsíce mít na sobě i kolik budou mít momentálně na hlavě vlasů. Ví prostě všechno. Jakpak by nevěděl, jestli si někoho vezmeš, a pokud si někoho vezmeš, tak koho. Jakpak by neznal problémy, o kterých nemůžeš mít ani tušení, jaké by vznikly, kdyby sis vzal tu a tu, jakpak by nevěděl, co by se nenaplnilo, kdyby sis ji vzal…

Nevěřím, že spolu mají být lidi, kteří se fyzicky odpuzují

Říkat, že není předem daná Boží vůle a že si mohu vybírat jen podle svého uvážení, podle mě znamená výrazné omezení v modlitbách za budoucího partnera. Modlitba není totiž nic jiného než touha a snaha, aby se naplnila Boží vůle. Neexistuje modlitba naslepo, nadivoko. O svévolné modlitby Bůh nestojí. V půdoryse všech modliteb, v modlitbě, kterou Pán své učedníky naučil, se modlíme: „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.“ Ať se modlíš za cokoli (ale i když Bohu děkuješ nebo ho chválíš nebo na něj jen čekáš), vždy je v sázce naplnění jeho vůle, která je předem daná a kterou on sám zná už před ustanovením světa. Která je tak jako tak v nebi, ale která se může, ale nemusí naplnit na zemi. Pokud se modlíš, aby sis správně vybral, a odmítáš, že Bůh v oblasti hledání životního partnera pro tebe cestu předem připravil, vnímám to jako nedomyšlenost, jako rozpor.

Tuším, kde se přístup, že Boží vůli ve věci životního partnera hledat nemáme, ale že máme zodpovědně a uvážlivě hledat sami, asi vzal. Důvodem může být předuchovnělý přístup k hledání Boží vůle. Jako by Boží vůle byla něco jako osud, který potřebuji najít  bez ohledu na to, jak se cítím nebo co tomu říká můj rozum či lidé v mém okolí. Věřím, že Bůh zjevení poskytuje různými způsoby. Nevěřím, že by k sobě vedl lidi, kteří se fyzicky odpuzují. Myslím si, že přítel, vedoucí skupinky, nebo dokonce rodič může mít lepší zjevení než manželství chtivý člověk, který něco přijal při modlitbě. Může mít lepší zjevení, ale pochopitelně taky nemusí…

Předuchovňovat by se hledání Boží vůle nemělo nikdy. I to, že nemám nic, co by svědčilo proti, může být zjevení. Když spolu lidé chodí mnoho let, a pořád „nemají zjevení“, měli by se rozhoupat a rozhodnout se. Takže tady, na praktické rovině, se shoduji s autory, kteří píšou o tom, že Boží vůli v této oblasti hledat nemusíme.

Nejistota končí svatebním obřadem

Jsem si jistý, že se máme modlit za moudrost, a to nejen, ale zvláště ve věci hledání životního partnera. Je logické se Boha ptát, protože jsem jeho otrokem, je to logické i proto, že je mým přítelem a na rozdíl ode mne vidí do budoucnosti. Nevyužít pomoci tak silného spojence by byla chyba. Nevěřící se nemají koho zeptat, a tak musejí vybírat sami. Jsou ve velké nevýhodě. Při hledání Boží moudrosti je důležitá ochota Boha poslechnout, ať se mi jeho vůle zamlouvá nebo ne.

Bůh ví, jak co dopadne i co by jak dopadlo. Můžeme udělat chybu, můžeme udělat i velkou chybu. Ale Bůh po každé chybě nabízí nový začátek. A chyby, kterých se dopustili ti, kdo ho milují, pomáhají vždycky k dobrému. U manželství dal Bůh významnou pomoc a pojistku. Někdo se může trápit, jestli si vybral toho pravého (tu pravou). Nejistota ohledně poznání Boží vůle ale končí svatebním obřadem. Od chvíle, kdy si dva řeknou oficiální „ano“, už je a navždycky bude to, že jsou svoji, Boží vůlí. Díky svatebnímu obřadu, kdy dochází ke vzájemnému sebevydání manželů, říká ke vztahu muže a ženy své „ano“ taky Bůh. Poukazování na chybu v poznání Boží vůle je po svatbě nepochopením nebo výmluvou.