Svobodný pán Mikeš z Egerlandu
Šel jsem po schodech našeho domu a zahlédl ho oknem. Elegantně si vykračoval po pěšince k plotu. Kladl tlapky pěkně do řady před sebe jak modelka na molu. Oči šibalsky přivřené jako Clint Eastwood, černá srst se leskla ve slunci, ocas se jako vykřičník tyčil k nebi, nahoře elegantně zahnutý do tvaru hůlčičky.
Audio pouze pro předplatitele
Když jsem k němu došel, už seděl u branky a čekal, až mu otevřu. Ano, umí branku lehce přelézt, ale nevypadá to tak vznešeně. Raději si sedne a počká, až mu někdo poslouží jako dveřník. Při čekání vypadá jako kočičí božstvo z egyptských hrobek. Pokud to jen trochu jde, dbá na to, aby jeho postava byla ozářena sluncem a stín padal na zem za jeho zády. Vypadá to tak prostě lépe.
Ačkoli by na mě mohl vymyslet nějakou fintu, uznal názor svého poddaného a odkráčel zpět.
„Ahoj Mikeši,“ pozdravím ho slušně. On na mě pohlédne a táhle mňoukne. No, mňoukne, on má u toho vždycky vypnutý zvuk, takže vlastně jen tak otevře tlamičku a já musím odezírat. Ze svého místa se zvedne právě tak, že když otevřu branku, je přesně u rozevírající se škvíry. Nechce druhé moc obtěžovat. Pak už si jde náš barákový kocour po svém a mě si nevšímá.
V našem domě bydlí ještě déle než já, je dokonce starší než má dcera. Je trochu prošedivělý a chybí mu kus ucha. To má ještě z čas ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
