Svoboda i pro pohany a bludaře

Jaké jste měl dětství?

Vyrůstal jsem v Londýně, v rodině obchodníka s látkami. Odmalička se Bůh dotýkal mé duše láskou k Pánu Ježíši a Písmu svatému. Asi v deseti jsem se obrátil. Vystudoval jsem teologii na univerzitě v Cambridge, kterou jsem dokončil v roce 1627 se znalostí latiny, hebrejštiny, řečtiny, holandštiny a francouzštiny.

V anglikánské církvi jste byl vysvěcen na kněze. Proč jste nenastoupil do služby?

V době studií jsem se přiklonil k myšlenkám puritánského hnutí, a tím se pro mě v anglikánské církvi zavřely dveře. Hledal jsem svobodu vyznání a rozhodl se emigrovat do Ameriky.

V roce 1631 jste s manželkou Mary připlul do Bostonu. Našel jste tam náboženskou svobodu?

Puritáni, kteří zde vládli, nebyli ochotni žádnou svobodu vyznání tolerovat. Ovládali všechny veřejné úřady tím, že při volbách do samosprávy směli hlasovat jen členové puritánské církve. Všichni, kdo věřili jinak, pro ně byli „kacíři“ a byli pronásledováni. Začal jsem mluvit o oddělení světských a duchovních úřadů a žádal jsem, aby jednotlivci měli svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Brzy jsem se tak dostal do sporu s představiteli kolonie.

Během několika měsíců jste se naučil algonkinský jazyk, krátce nato i nářečí kmenů Showatuck, Nipmuk, Naraganset a dalších. Tím jste si u domorodých obyvatel získal úctu a vážnost. Jak reagovali vaši spoluvěřící?

Ti mě naopak začali nenávidět. A ještě víc poté, co mě guvernér William Bradford požádal, abych napsal pojednání o smlouvě, kterou byla založena puritánská kolonie v Americe. Tvrdil jsem o ní, že je neplatná: Jak si mohli puritáni nárokovat zemi na základě „práva objevu“, když už byla obydlená? Trval jsem na tom, že osadníci by měli půdu získávat odkupem od domorodců.

Hodně jste se s indiány sblížil. Proč jste cestoval po jejich území?

Studoval jsem jejich kulturu, společnost a názory. Sestavil jsem slovník a průvodce zemí původních obyvatel Ameriky. Napsal jsem knihu „Klíč k jazyku Ameriky“, učebnici kombinovanou s postřehy ze života a zvyků indiánů. Tato encyklopedie obsahovala všechno, od pozdravů až po smrt a pohřeb.

Byla to první kniha v angličtině, která popisovala domorodý jazyk a zvyky, a stala se základní příručkou pro ty, kdo se chtěli naučit řeč původních obyvatel. Proč jste v ní kritizoval evropské náboženství a politiku?

Často jsem slyšel Angličany i Holanďany říkat: „Tihle pohanští psi, raději jich tisíce zabít, než abychom my křesťané byli ohroženi nebo se s nimi trápili.“ Jenže tam, kde puritáni viděli pohany a ďábly, já jsem viděl inteligentní lidi s morálním cítěním a s funkčním politickým systémem založeným na konsenzu.

Hájil jste právo indiánů na zachování jejich náboženství. Nebyli však Evropané intelektuálně nadřazení?

V žádném případě. Nejvyšší a svrchovaný Bůh a Stvořitel je neučinil horšími než Evropany. Příroda nezná rozdíl mezi Evropany a Američany, ani pokud jde o krev, ani narození, ani fyzické tělo a podobně. Bůh z jedné krve stvořil celé lidstvo. Tito lidé mají rozumovou schopnost a právo posoudit křesťanství sami a bez nátlaku se rozhodnout, zda před vlastními tradicemi dají přednost křesťanskému učení.

Není snad křesťanská morálka vyšší než pohanské zásady?

To, co Evropané nazývají „křesťanskými hodnotami“, potkáváme někdy mnohem více u domorodců. Nenajdete mezi nimi žebráky ani nezaopatřené děti bez otce. Žádný „divoch“ nikdy nezabil křesťana kvůli náboženství. Není nic absurdnějšího než zabíjení ve jménu věčného míru a lásky. Je zvláštní pravda, že mezi těmito barbary může člověk zpravidla najít víc upřímnosti a osvěžení než mezi tisíci těch, kteří si říkají křesťané.

Původní obyvatele Ameriky jste považoval za stejně zbožné, jako byli Evropané?

Nemyslím, že člověk musí být křesťanem, aby měl svědomí a duši. Pokud někdo pochybuje, že svět stvořil Bůh, ať se jde poučit k indiánům. Musím přiznat, že při rozhovorech s nimi se mi potvrdila dvě důležitá pravidla z dopisu Židům 11,6: Že Bůh je a že odměňuje všechny, kdo ho pilně hledají.

Proč se kolem roku 1635 situace vyhrotila?

Tvrdil jsem, že církevní a světská moc mají být odděleny. Církev nemá právo si vynucovat členství nebo finanční příspěvky zákonem. Na placení duchovních nemají být vybírány daně a pro zastávání veřejných funkcí nemá být vyžadováno členství v církvi.

Jak na vaše názory reagovali puritánští představitelé?

Nakonec jim došla trpělivost, postavili mě před soud a byl jsem odsouzen za „nové, odlišné a nebezpečné názory“. Rozhodli o mém vyhoštění do Anglie, kde jsem měl být uvězněn. V lednu 1636 mě přišli zatknout, ale já jsem se to dozvěděl včas a s hrstkou příznivců jsme uprchli k indiánům. V oslepující vánici jsme putovali na jihozápad. Cesta dlouhá více než sto kilometrů v nejhorší novoanglické zimě byla vyčerpávající a bez indiánské pomoci bych pravděpodobně zemřel. Následky těch útrap jsem na svém těle pociťoval po zbytek života.

Od náčelníků jste zakoupil území, kde jste založil osadu a pojmenoval ji Providence, tedy „Prozřetelnost“. Jaká tam platila pravidla?

Rozhodovala většinová vůle, ale pouze v civilních věcech. Duchovní záležitosti byly důsledně oddělovány od světských. Nejdůležitějším principem byla svoboda svědomí. Proto se Providence stala útočištěm pronásledovaných pro víru, baptisty, kvakery i židy.

Jak daleko šla vaše tolerance k jiným názorům?

Například vyznavače kvakerství jsem považoval za bludaře a jejich učení za nebiblické a zhoubné, ale mezi námi mohli svobodně žít a pracovat. V té době byli v Bostonu zavíráni do vězení, případně posíláni do vyhnanství nebo popravováni oběšením.

Založil jste první obec v moderní historii, kde bylo odděleno náboženství a občanství, a kde vládla skutečná náboženská svoboda. Puritáni vás tam nepronásledovali?

Ne všichni se mě chtěli rychle zbavit. Například guvernér John Winthrop plány na založení nové kolonie tajně podporoval, jelikož potřeboval kontakty kvůli diplomatickým jednáním s indiány. Byl jsem jim v tomto směru užitečný, takže nás nechali na pokoji.

Váš dům se stal křižovatkou, kde bývalo ubytováno najednou až padesát indiánů. O koho se jednalo?

Obchodníci, náčelníci cestující na konference o smlouvách a podobně. Když puritán potřeboval navázat kontakt s indiánem nebo naopak, většinou to bylo s mojí pomocí. Když v Portsmouthu potřebovali indiánského agenta, obrátili se na mě a podobně i Nizozemci.

Téměř 40 let se vám dařilo udržet mír mezi kolonisty a indiánskými kmeny. Jak jste dokázal, že vám důvěřovali víc než komukoli jinému?

Neustálým vyjednáváním a zprostředkováním. Dvakrát jsem se nabídl a byl jsem vzat jako dobrovolné rukojmí, abych zaručil bezpečný návrat indiánských vyjednávačů od bělošských soudů.

Snažil jste se jim přiblížit také oblečením?

Přestože jsem s nimi trávil mnoho času, zachoval jsem si anglické návyky. Na rozdíl od jiných misionářů jsem si neoblékal jejich šaty, nemaloval se válečnými barvami ani netančil jejich tance. Sice jsem u nich bydlíval a jedl jejich jídlo, ale nedělalo mi žádnou radost vzdát se své anglické matrace a místo toho si ustlat na slámě a dekách.

Proč jste v létě roku 1643 odcestoval do Anglie?

Během plavby jsem dokončil k vydání text knihy „Klíč k jazykům Ameriky“ a dále jsem usiloval o chartu, která by naší kolonii zaručila bezpečí. Parlament nám ji udělil v červenci 1644. Také jsem se setkal a diskutoval s mnoha lidmi, např. Johnem Miltonem nebo Oliverem Cromwellem.

Vzápětí jste publikoval knihu „Krvavé dogma pronásledování z důvodu svědomí“. O čem byla?

Vyložil jsem tam své názory o náboženské svobodě: Že všechny státy jsou v podstatě občanské, a proto nemají být soudci ani obhájci duchovních věcí, a že od Kristova příchodu je Boží vůlí, aby všem lidem ve všech národech byla dána svoboda svědomí a má se proti nim bojovat pouze mečem Ducha. Vynucování svědomí je znásilňování duší.

Jaký byl ohlas?

Tato kniha vyvolala v Anglii tak velký rozruch, že Dolní sněmovna nařídila městskému katovi, aby výtisky veřejně spálil. To už jsem byl naštěstí na cestě zpět do Ameriky.

Díky vašemu úsilí vládl na hranicích téměř dvě generace mír. Co se změnilo, že jste v šedesátých letech musel přihlížet, jak se vaše celoživotní práce rozpadá?

Vlna za vlnou přicházeli noví kolonisté, kteří vytlačovali domorodce z jejich území a bez dovolení a bez náhrady si přivlastňovali jejich půdu. Cítil jsem naprostou bezmoc. Můj anglický původ mě nutil chránit anglické zájmy, ale věděl jsem, že to je špatně. Evropané nemají žádné právo zabírat indiánskou půdu, jejími skutečnými vlastníky jsou domorodci.

V roce 1675 povstaly místní kmeny proti anglickým koloniím. Nedalo se válce zabránit?

Snažil jsem se držet svou kolonii stranou, ale nepodařilo se mi to. V březnu 1676 napadla Providence velká skupina indiánů a téměř celé město včetně mého domu lehlo popelem. Tato válka patřila k nejhorším v americké historii a zahynulo v ní mnoho kolonistů. Na druhé straně byly zničeny všechny domorodé národy sousedící s puritánskými osadami – ty, jejichž příslušníci kdysi nabídli prvním kolonistům první večeři na Den díkůvzdání.

Tehdy se váš postoj radikálně změnil. V jakém smyslu?

Po bitvě jsem se setkal s některými náčelníky a zeptal se jich, proč nás napadli, podpálili spoustu domů a zabili mnoho lidí – nás, kteří jsme jim vždy byli dobrými sousedy. Můj dům, který mi shořel před očima, hostil možná tisíce z nich... Nedokázal jsem pochopit motivy, které je k válce vedly. Od tohoto okamžiku jsem považoval indiány za své nepřátele.

Anglikánská církev vás odmítla kvůli příklonu k puritánům, puritáni vás pronásledovali za kritiku jejich nesnášenlivosti. Jak jste to měl s osobní vírou?

Dospěl jsem k závěru, že křest nemluvňat není v souladu s Písmem, a byly mi blízké i další zásady baptistů, např. nezávislost na státní moci. V roce 1638 jsem byl pokřtěn na základě vyznání víry a spolu s dalšími 18 lidmi jsme založili první baptistický sbor v Americe.

Vaše slovo závěrem?

Je Boží vůlí a jeho příkazem, aby všem lidem ve všech národech a zemích bylo povoleno svobodné uctívání – byť bylo pohanské, židovské, turecké nebo protikřesťanské. Na divočinu svítí stejné slunce jako na zahradu. Dovolme, aby zahradu církve obklopovala divočina světa.

Přestože si Williams nevedl osobní deník, hodně psal: dopisy guvernéru Winthropovi, traktáty a několik knih o teologických otázkách. Jeho důrazy se o sto padesát let později staly součástí ústavy Spojených států v podobě odluky církve od státu. Po překročení šedesátky rychle stárnul, válka s původně přátelskými Naragansety ho naprosto zdrtila. Zemřel na začátku roku 1683. Vedle města Providence vznikala další jako Portsmouth a Newport a celá kolonie později vytvořila americký stát Rhode Island.

Z dopisů Rogera Williamse a dalších materiálů vybral a přeložil Jaroslav Pleva, kazatel BJB v Litoměřicích.

Puritáni

(z lat. puritas = čistota, ryzost) chtěli očistit anglikánskou církev od katolických prvků v bohoslužbě i teologii. Šlo o rozličné skupiny, objevující se od poloviny 16. století. Hlavní směry byli presbyteriáni (církev má být vedena volenými staršími, nikoli biskupy) a kongregacionalisté (místní sbor je autonomní a nezávislý). Kladli důraz na Bibli, kázání a morální život a byli silně ovlivněni učením Jana Kalvína. Proto se výraz „puritán“ vžil jako označení člověka s velmi konzervativními až fanatickými názory na morálku. Sami se nazývali zbožní, svatí, vyznavači nebo Boží děti. Kvůli pronásledování jich desetitisíce emigrovaly do Holandska a do kolonií v Severní Americe.