Splněná přání (příběh čtenářky)

Láskyplně mě pohladila po ruce, zadívala se do okna a po chvíli vyslovila své přání: „Chtěla bych už umřít.“ Zalapala jsem po dechu a rozplakala se…

Dva týdny po svých narozeninách ulehla. Během nadcházejícího týdne se s ní stihla rozloučit celá rodina. A mně bylo dopřáno ji doprovodit na její poslední cestě. Odešla v noci, pokojně, sytá dnů, smířená s Bohem i lidmi.

Ráno se nad cestou, po které jsem jela domů a po které před chvílí v pohřebním voze odvezli mou milovanou babičku, objevila nádherná duha. Jakoby brána. Nepršelo, mrzlo – bylo 2. prosince! Zalapala jsem po dechu a rozplakala se...

Touha dávat dárky a plnit druhým jejich přání se v době adventu probouzí ve většině z nás. Někdy má i docela propracovanou formu. Tento týden jsem byla konfrontována s Ježíškovými vnoučaty. Na stránkách tohoto nadačního fondu jsem se dočetla: „Nechceme dělat přáním limity, protože sny žádné limity nemají. Proto prosíme vás, pomozte seniorům cítit zájem a těšit se na další den. Pomozte jim znovu uvěřit na Ježíška. Už přece víme, že existuje – v každém z nás!“

Výlety do krajů dětství, návštěvy příbuzných, prohlídky památek, divadelní představení, skok padákem, projížďka v závodním autě, zabíjačka, dovolená u moře nebo audience u papeže Františka. Přes 14 000 seniorů mělo prý před rokem o dost hezčí Vánoce. Plné překvapení a údivu. Pro mnohé z nich to byl totiž první dárek po letech.

Ježíškova vnoučata to myslí dobře, je to krásná iniciativa, ale jde v ní jen o prchavou radost, která zase pomine; chybí jí rozměr věčnosti. Jako Boží děti víme, že zárukou hřejivého podzimu života není uvěřit na Ježíška, ale uvěřit Ježíši. Moje babička to věděla. Její život o tom vyprávěl nejen vnoučatům...